Newcastle Orientation Meeting
V pátek 26.8. jsem jel na víkend do Newcastlu na první setkání všech inboundů distriktu 9670. Pětihodinovou cestu jsem absolvoval s Jenni (což je druhá exchange studentka v Dubbu, je s jiným klubem než já) a vezl nás rotarián Geoff, se který jsem se celou dobu bavil. Jenni většinu cesty zaspala. A že přišla o hodně. Každou chvíli se otevíral nový dechberoucí výhled. Hory, údolí, creeky, ovce, krávy, koně, vinice, hnědouhelné doly připomínající měsíční krajinu, to všechno a ještě mnohem víc jsme viděli. Silnice byly lemovány žlutě kvetoucím wattle, což je nějaký australský keř či co. Přestože to nebyl žádný outback, byl jsem překvapený, jak pusto po většinu cesty bylo. Na cestě z Dubba do Newcastlu není moc městeček a vesnic, já jsem si představoval, že toho bude víc.
Když jsme přijeli do Newcastlu, honily se nad ním tmavé, děsivě vyhlížející mraky. Samotné město bylo neskutečně kopečkovité. A taky plné zeleně a rozlehlé, rozplajznuté na té spoustě kopců okolo moře. Je to druhé největší město NSW a žije v něm něco přes 300 000 lidí. Newcastle vyrostl na těžbě uhl Doprava v městě mi z nějakého důvodu připadala strašně hustá, spousty aut. Jenni se probrala a zeptala se, jestli není v blízkosti našeho kempu nějaké obchodní středisko, kde by si mohla nakoupit oblečení. Geoff řekl, že kemp je v lese, takže žádný větší obchod v dosahu není. A teď místo do obchodu s oblečením jdeme na zmrzlinu, přehlasovali jsme s Geoffem Jenni.
Náš kemp je nějaký skautský kemp v přírodní rezervaci uprostřed Newcastlu. Prostě náhle je uprostřed Newcastlu les, do nějž vjedete a pak prudce klesáte téměř na úroveň moře, kde je pak dole v zátoce onen kemp. Zajímavé je, že přestože je to uprostřed jednoho z největších australských měst, není tam žádný mobilní signál. Něco pro mě nepochopitelného. Začínám chápat, že mobilní signál není vzácný jen v Outbacku.
Když jsme přijeli do kempu, začalo pršet. Jsme tam o hodně dříve než ostatní. Jsme tam jen my a ještě Iago, což je exchange student ze Španělska, fajn chlápek. Déšť na chvíli poleví, tak se jdeme podívat s Jenni a Iagem na blízkou pláž. Špatně odbočíme do lesa a po chvíli si všimneme, že se tamtudy na pláž vážně nedostaneme, protože se od ní spíš vzdalujeme. Obracíme se zpět a nacházíme správnou cestu, začíná ale hodně pršet, tak se vracíme. Pak už začínají přicházet ostatní inboundi a rotariáni. Je nás jen 16 inboundů v celém distriktu, což je dobře, protože máme takovou atmosféru blízkosti. Ten večer se bavíme a seznamujeme. Přijedou bývalí Rotary studenti a dělají s námi pár her, pak ale děláme, co chceme. Vyměňujeme si naše placky na rotary sako a to moje začíná pomalu vypadat jako vánoční stromeček. Vidíme vačici - nebude to naposledy, v kempu jsou jich zřejmě spousty. Když jdu spát, čeká mě mrazivá noc a mrazivé ráno.
V sobotu začíná náš program. Jedeme do lanového centra. Naštěstí už neprší a prolézačky nejsou moc mokré, tak můžeme jít na to. Čeká nás instruktáž, jak správně používat to složité náčiní. Já z toho mám trochu hrůzu, ale nakonec to celkem obstojně zvládám. První modrou dráhu přejdu bez nějakých větších potíží. Pak jdu na červenou.. a hned na začátku padám. Byly tam nějaké protáčející se kusy dřeva, na kterých se mi velmi špatně držel balanc. Visel jsem tam zavěšený na jistícím náčiní a bezradně se houpal ve vzduchu. Když jsem se konečně vyškrábal zpět na dráhu a čelil jsem rozhodnutí, jestli zvolit lehčí nebo těžší odbočku, byl jsem díky předchozí zkušenosti pevně rozhodnut pro tu lehčí možnost. Nakonec jsem tedy s menšími obtížemi zdolal i tu červenou dráhu. Když jsem však viděl žebřík poslední, nejtěžší černé dráhy, vzdal jsem to předem, protože jsem viděl, že bych nedokázal ani vyšplhat ten žebřík, natožpak zdolat samotnou dráhu. A tak jsem radši šel na připravený oběd.
Po tomto dobrodružství jsme se přesunuli na bowling, kde jsme se rozdělili do několika týmů. Já jsem jednou prohrál a jednou ne, takže celkem úspěch na moje poměry.
Pak jsme se vrátili do našeho kempu a vydali jsme se i s vlajkami na chvíli na pláž (konečně), a nafotili spousty fotek. Nekoupali jsme se, protože voda byla samozřejmě studená, bez plavčíka a plná vln a zrádných proudů.
Když jsme se vrátili z pláže, přišel chlápek s hady, ještěrkami a hmyzem a dělal nám vtipnou show. Samozřejmě neměl nic jedovatého, takže o těch jedovatých nám mohl jenom vyprávět. Sdělil nám pár tipů co dělat, když se vydáme na bushwalk. Taky jsme mohli být interaktivní a provádět různé věci s jeho mazlíčky. Já si kolem krku posadil dva hady škrtiče, kteří mě naštěstí nezaškrtili, takže můžu psát tento článek. Díky.
Neděle byl oficiálnější den. Dostávali jsme různé informace týkající se naší výměny, ale pořád to bylo v pohodě. Všichni rotariáni jsou totiž strašně uvolnění, v pohodě a fajn. Jen já jsem začínal být nachlazený a měl jsem horečku, tak jsem jedl panadol. Na konci programu jsme si měli připravit krátké řeči o sobě a předvést je před shromážděním budoucích host rodin, které tam byly simultánně na školení ve vedlejším pokoji. Moje řeč byla celkem dobrá, vezmu-li v potaz, že jsem nebyl stoprocentně ve své kůži. Po skončení programu jsme se se všemi rychle rozloučili, protože Geoff spěchal do Dubba a to byl konec skvělého víkendu v Newcastlu.
Když jsme přijeli do Newcastlu, honily se nad ním tmavé, děsivě vyhlížející mraky. Samotné město bylo neskutečně kopečkovité. A taky plné zeleně a rozlehlé, rozplajznuté na té spoustě kopců okolo moře. Je to druhé největší město NSW a žije v něm něco přes 300 000 lidí. Newcastle vyrostl na těžbě uhl Doprava v městě mi z nějakého důvodu připadala strašně hustá, spousty aut. Jenni se probrala a zeptala se, jestli není v blízkosti našeho kempu nějaké obchodní středisko, kde by si mohla nakoupit oblečení. Geoff řekl, že kemp je v lese, takže žádný větší obchod v dosahu není. A teď místo do obchodu s oblečením jdeme na zmrzlinu, přehlasovali jsme s Geoffem Jenni.
Náš kemp je nějaký skautský kemp v přírodní rezervaci uprostřed Newcastlu. Prostě náhle je uprostřed Newcastlu les, do nějž vjedete a pak prudce klesáte téměř na úroveň moře, kde je pak dole v zátoce onen kemp. Zajímavé je, že přestože je to uprostřed jednoho z největších australských měst, není tam žádný mobilní signál. Něco pro mě nepochopitelného. Začínám chápat, že mobilní signál není vzácný jen v Outbacku.
Když jsme přijeli do kempu, začalo pršet. Jsme tam o hodně dříve než ostatní. Jsme tam jen my a ještě Iago, což je exchange student ze Španělska, fajn chlápek. Déšť na chvíli poleví, tak se jdeme podívat s Jenni a Iagem na blízkou pláž. Špatně odbočíme do lesa a po chvíli si všimneme, že se tamtudy na pláž vážně nedostaneme, protože se od ní spíš vzdalujeme. Obracíme se zpět a nacházíme správnou cestu, začíná ale hodně pršet, tak se vracíme. Pak už začínají přicházet ostatní inboundi a rotariáni. Je nás jen 16 inboundů v celém distriktu, což je dobře, protože máme takovou atmosféru blízkosti. Ten večer se bavíme a seznamujeme. Přijedou bývalí Rotary studenti a dělají s námi pár her, pak ale děláme, co chceme. Vyměňujeme si naše placky na rotary sako a to moje začíná pomalu vypadat jako vánoční stromeček. Vidíme vačici - nebude to naposledy, v kempu jsou jich zřejmě spousty. Když jdu spát, čeká mě mrazivá noc a mrazivé ráno.
V sobotu začíná náš program. Jedeme do lanového centra. Naštěstí už neprší a prolézačky nejsou moc mokré, tak můžeme jít na to. Čeká nás instruktáž, jak správně používat to složité náčiní. Já z toho mám trochu hrůzu, ale nakonec to celkem obstojně zvládám. První modrou dráhu přejdu bez nějakých větších potíží. Pak jdu na červenou.. a hned na začátku padám. Byly tam nějaké protáčející se kusy dřeva, na kterých se mi velmi špatně držel balanc. Visel jsem tam zavěšený na jistícím náčiní a bezradně se houpal ve vzduchu. Když jsem se konečně vyškrábal zpět na dráhu a čelil jsem rozhodnutí, jestli zvolit lehčí nebo těžší odbočku, byl jsem díky předchozí zkušenosti pevně rozhodnut pro tu lehčí možnost. Nakonec jsem tedy s menšími obtížemi zdolal i tu červenou dráhu. Když jsem však viděl žebřík poslední, nejtěžší černé dráhy, vzdal jsem to předem, protože jsem viděl, že bych nedokázal ani vyšplhat ten žebřík, natožpak zdolat samotnou dráhu. A tak jsem radši šel na připravený oběd.
Po tomto dobrodružství jsme se přesunuli na bowling, kde jsme se rozdělili do několika týmů. Já jsem jednou prohrál a jednou ne, takže celkem úspěch na moje poměry.
Pak jsme se vrátili do našeho kempu a vydali jsme se i s vlajkami na chvíli na pláž (konečně), a nafotili spousty fotek. Nekoupali jsme se, protože voda byla samozřejmě studená, bez plavčíka a plná vln a zrádných proudů.
Když jsme se vrátili z pláže, přišel chlápek s hady, ještěrkami a hmyzem a dělal nám vtipnou show. Samozřejmě neměl nic jedovatého, takže o těch jedovatých nám mohl jenom vyprávět. Sdělil nám pár tipů co dělat, když se vydáme na bushwalk. Taky jsme mohli být interaktivní a provádět různé věci s jeho mazlíčky. Já si kolem krku posadil dva hady škrtiče, kteří mě naštěstí nezaškrtili, takže můžu psát tento článek. Díky.
Neděle byl oficiálnější den. Dostávali jsme různé informace týkající se naší výměny, ale pořád to bylo v pohodě. Všichni rotariáni jsou totiž strašně uvolnění, v pohodě a fajn. Jen já jsem začínal být nachlazený a měl jsem horečku, tak jsem jedl panadol. Na konci programu jsme si měli připravit krátké řeči o sobě a předvést je před shromážděním budoucích host rodin, které tam byly simultánně na školení ve vedlejším pokoji. Moje řeč byla celkem dobrá, vezmu-li v potaz, že jsem nebyl stoprocentně ve své kůži. Po skončení programu jsme se se všemi rychle rozloučili, protože Geoff spěchal do Dubba a to byl konec skvělého víkendu v Newcastlu.
Komentáře
Okomentovat