Týdny ubíhají
Píši tenhle článek, protože jsem nedostatečně, no takřka vůbec nepokryl dění mých týdnů zde v Austrálii. Stalo se toho hodně, takže to vezmu z nějakého náhodného konce a budu se to tu snažit tak nějak vypsat.
První kategorie: Rotary. Minulý týden jsem konečně udělal prezentaci o mém milovaném Česku. Píši konečně, jelikož byla moje prezentace neustále odsouvána a vždy se jí něco postavilo do cesty. A to až do takové míry, že jsem ji mezitím stihl přednést mnoha dalším lidem: spolužákům mé sestry Grace v její škole, rotary klubu Dubbo West a klubu manželek Rotariánů v Inner Wheel Klubu. Prezentace však měla úspěch a všem (no snad) se líbila.
K tomu musím zmínit jednu věc: strašně hodně starších lidí, co jsem potkal, se při zmínce Česka rozzáří a začnou vykládat o tom, jak byli na plavbě po řece, kde poznávali Evropu a jak byla Praha úžasná. Nikdy předtím jsem nevěděl, že takové Evropské vyhlídkové plavby vůbec existují a tady jsem teď zjistil, že Australané, postaršího věku obzvláště, s oblibou vyrážejí na všemožné plavby. Možná je to tím, že je Austrálie obklopena oceánem ze všech stran.
Dále jsem mému klubu pomáhal ve vyklízení jejich kontejneru, ve kterém se nacházely různé krámy z celé doby jeho působení. Po úspěšném uklizení kontejneru nás pozval jeden Rotarián na opékačku na svou zahradu. Ten den na mě pak silně dolehla nějaká alergie. Bylo to na začátku jara, všechno kvetlo ostošest, tím víc, že předtím pršelo a všechny rostliny jsou tedy naprosto napumpované. Měl jsem naprosto ucpaný nos a oči mi slzely tak, že jsem je ani neuměl otevřít a musel jsem si na chvíli lehnout na postel, dokud to trochu nepřešlo.
Pak jsem byl na večeři, která byla o škole v Kambodži, kterou prezidentka mého klubu se svým manželem a ještě několika dobrovolníky doslova vybudovala vlastníma rukama. Bylo to opravdu velmi zajímavé.
S Grace jsme dobrovolničili na Dream Festivalu, který se konal ve Victoria Park v Dubbu a my jsme tam počítali lidi u jednoho ze vstupů. Je to jakýsi festival oslavující kreativitu nebo tak něco. Byly tam trhy, živá hudba a tak. Ke konci byl průvod světel. No každopádně si ale vybrali celkem nešťastný den. Den předtím bylo 28, den potom 24, ale Dream Festival se konal v teplotách, které stěží sahaly na 18 stupňů. Proto jsme s Grace mrzli, a ke konci mně přišlo, že necítím prst, kterým jsem tiskl páčku na počítačce. Já vím, v Česku je daleko chladněji, ale stejně...
Tak Dream Festival byl trochu té kultury. Zažil jsem však i spousty další kultury.
Například zrovna včera jsme si s Vanessou udělali takový kulturní den. Šli jsme do galerie, kde jsme obdivovali obrazy různých umělců, i Aboriginců a pak do muzea, které se nachází ve stejné budově. V muzeu měli dvě expozice.
První byla o školním cirkusu, který existuje na veřejné škole v Dubbu. Ano, školní cirkus. Očividně je to dobrý způsob, jak zapojit jinak problémové děti, které tak úplně nesedí do školního prostředí. Celkem mě to teda zaujalo.
Další byla stálá expozice o historii Dubba, která byla také velmi zajímavá. Například tam měli obří vůz, který se kdysi používal k tomu, k čemu se dneska používají ony obří náklaďáky, k dopravě zboží ze západu na pobřeží. Dále různé příběhy a věci z minulosti. Otevírání prvního bazénu ve zlatých 30. letech, čínští osadníci ještě za 19. století, příběhy místních vojáků, historických budov koloniálního stylu nahrazených moderními...
V muzeu jsme zjistili, že ten den měl být i nějaký koncert v parku. A tak jsme se tam vydali. V parku však nic nebylo, tak jsme se divili, kde to může být, nakonec jsme však zjistili, že se přesunuli do budovy divadla, kvůli blížící se bouři. Nakonec to byl fajn koncert. Zahrál orchestr vážné hudby složený ze studentů uměleckých škol po celém NSW a zpíval sbor dětí z Outbacku.
Večer mi Vanessa ukázala své alba a knihy výstřižků z její výměny v Montaně, USA.
Den předtím, v sobotu, jsme šli s Vanessou, Grace a Zoe do Wellington Caves (Wellingtonské jeskyně). Vanessa s námi do jeskyní však nešla, argumentovala tím, že tam už tam hodněkrát byla a tak si radši četla knihu v kavárně. My jsem se vydali na první z našich dvou jeskynních okruhů, který vedl do největší jeskyně, tzv. Cathedral Cave, ve které se nemůžete cítit klaustrofobicky, jelikož je vážně prostorově rozlehlá. Bylo zajímavé slyšet stalagmity a stalagtity v angličtině, tyto termíny, na které jsem již už tolik uvyklý z Moravského krasu.
Pak jsme šli do sulfátového dolu, kde bylo nalezeno spoustu zkamenělin z dob, kdy po Austrálii skákali obří třímetroví klokani a wombati velikosti nosorožců. Něco jako mamuti u nás. Škoda, že vymřeli, bylo by super je vidět. I když zase na druhou stranu by mohli dělat celkem nepořádek na cestách, když už průměrný klokan může způsobit pěkné potíže, když vběhne pod auto, natožpak takový třímetrový kus..
Byl jsem několikrát s mými mates (kámoši), na pravou kulturu Dubba. Je to takzvané 'movies,' což je kino. Nikdy v životě jsem nechodil tak často do kina. Byl jsem na The Girl On The Train (Dívka ve vlaku), Ouija 2 (horor, strašně jsem se přitom lekal a ještě několik nocí potom jsem neuměl klidně usnout), The Secret Life Of Pets (Tajný život mazlíčků, na tom jsem byl s Grace) a taky na Spin Out, což byla australská nenáročná komedie o závodech aut v Outbacku a následných pořádných parties.
Se Stevenem jsem jel do Narromine, do Leteckého muzea. Dorazili jsme na to letiště, kde bylo i ono muzeum, ale nikdo v muzeu nebyl, i když tam být měl. Tak jsme šli za roh, kde si chlápkové z Aeroklubu Narromine dávali kávu, tak jsme se k nim připojili a sledovali jsme letadla vzlétat a přistávat.
V Narromine se konal světová letecká soutěž - a byl v ní i český tým! Nevím, jak dobře si tam vedli, ale určitě byli šikovní.
Nakonec konečně přišel pan Muzejní a my se mohli podívat. Bylo to výborné muzeum. Nejvíce mě zaujalo toto: nacházela se tam jediná funkční kopie letadla, v němž bratři Wrightové provedli první let na světě. Byl jsem opravdu udiven. Měli tam i video, jak to letadlo letělo. Úžasný kus technologie, na svou dobu velmi revoluční. Bál jsem se, že na něj spadnu a zlikviduji křídlo nebo tak něco, tak jsem se radši držel zpátky.
V pátek jsem jel se studentskými leadery naší školy na setkání všech katolických škol celé diocéze do městečka zvaného Pomeranč (Orange). Pozor ale, žádné pomeranče tam nepěstují, spíš jablka. Tím, že je Pomeranč položený ve větších nadmořských výškách, je v něm chladněji než v Dubbu a v zimě tam dokonce i sněží. A skutečně, hned na první pohled to tam vypadalo více "Evropsky," hlavně teda rostliny a stromy mi připomněly ČR. Měli jsme tam pár workshopů, například jeden s Aboriginci, kteří nám vyprávěli příběh jejich lidu od dob, co Angličané přistáli na australských březích. Bylo to velmi zajímavé, chtěl bych napsat článek věnovaný speciálně tomuto tématu, protože je pro Austrálii, myslím, dost zásadní. Další z workshopů zahrnoval zpívajícího kněze jménem Fr Rob Galea, který pochází z Malty. Přestěhoval se do Austrálie a stal se knězem. A jelikož úžasně zpíval, lidé mu říkali, že by měl zkusit pěveckou soutěž X-Factor. A tak on to tedy zkusil. Měl velkou šanci vyhrát, ale pak si řekl, že vlastně nechce být slavný, že spíš chce šířit slávu Boží prostřednictvím svých písní. No tak z X-Factoru odstoupil. Nyní cestuje po celém světě, pořádá křesťanské semináře a zpívá své písně. Velmi inspirativní člověk, musím říct. Když jsem se vrátil domů, musel jsem si jej vyhledat na YouTube a Spotify a poslechnout si jeho písně znova.
Můžu říct, že jsem viděl všechny hlavní památky Dubba, jelikož jsem byl v Zoo a nyní již i v Old Dubbo Gaol (Stará věznice Dubba). Šel jsem tam se svou host sestrou Grace a taky s druhou exchange studentkou Jenni, co byla v Dubbu. Říkám byla, protože už tu není. Porušovala Rotary pravidla a tak bylo Rotary nuceno poslat ji domů, což je samozřejmě velmi nepříjemné. Je to smutné, ale z toho, co dělala, musely vyplynout nějaké následky. Nyní už je zpátky ve svém domově, Finsku, užívajíc si teploty pod nulou. Rozloučili jsme se s ní na letišti v Dubbu, bye-bye Jenni, a už byla pryč.
První kategorie: Rotary. Minulý týden jsem konečně udělal prezentaci o mém milovaném Česku. Píši konečně, jelikož byla moje prezentace neustále odsouvána a vždy se jí něco postavilo do cesty. A to až do takové míry, že jsem ji mezitím stihl přednést mnoha dalším lidem: spolužákům mé sestry Grace v její škole, rotary klubu Dubbo West a klubu manželek Rotariánů v Inner Wheel Klubu. Prezentace však měla úspěch a všem (no snad) se líbila.
K tomu musím zmínit jednu věc: strašně hodně starších lidí, co jsem potkal, se při zmínce Česka rozzáří a začnou vykládat o tom, jak byli na plavbě po řece, kde poznávali Evropu a jak byla Praha úžasná. Nikdy předtím jsem nevěděl, že takové Evropské vyhlídkové plavby vůbec existují a tady jsem teď zjistil, že Australané, postaršího věku obzvláště, s oblibou vyrážejí na všemožné plavby. Možná je to tím, že je Austrálie obklopena oceánem ze všech stran.
Dále jsem mému klubu pomáhal ve vyklízení jejich kontejneru, ve kterém se nacházely různé krámy z celé doby jeho působení. Po úspěšném uklizení kontejneru nás pozval jeden Rotarián na opékačku na svou zahradu. Ten den na mě pak silně dolehla nějaká alergie. Bylo to na začátku jara, všechno kvetlo ostošest, tím víc, že předtím pršelo a všechny rostliny jsou tedy naprosto napumpované. Měl jsem naprosto ucpaný nos a oči mi slzely tak, že jsem je ani neuměl otevřít a musel jsem si na chvíli lehnout na postel, dokud to trochu nepřešlo.
Pak jsem byl na večeři, která byla o škole v Kambodži, kterou prezidentka mého klubu se svým manželem a ještě několika dobrovolníky doslova vybudovala vlastníma rukama. Bylo to opravdu velmi zajímavé.
S Grace jsme dobrovolničili na Dream Festivalu, který se konal ve Victoria Park v Dubbu a my jsme tam počítali lidi u jednoho ze vstupů. Je to jakýsi festival oslavující kreativitu nebo tak něco. Byly tam trhy, živá hudba a tak. Ke konci byl průvod světel. No každopádně si ale vybrali celkem nešťastný den. Den předtím bylo 28, den potom 24, ale Dream Festival se konal v teplotách, které stěží sahaly na 18 stupňů. Proto jsme s Grace mrzli, a ke konci mně přišlo, že necítím prst, kterým jsem tiskl páčku na počítačce. Já vím, v Česku je daleko chladněji, ale stejně...
Tak Dream Festival byl trochu té kultury. Zažil jsem však i spousty další kultury.
Například zrovna včera jsme si s Vanessou udělali takový kulturní den. Šli jsme do galerie, kde jsme obdivovali obrazy různých umělců, i Aboriginců a pak do muzea, které se nachází ve stejné budově. V muzeu měli dvě expozice.
První byla o školním cirkusu, který existuje na veřejné škole v Dubbu. Ano, školní cirkus. Očividně je to dobrý způsob, jak zapojit jinak problémové děti, které tak úplně nesedí do školního prostředí. Celkem mě to teda zaujalo.
Další byla stálá expozice o historii Dubba, která byla také velmi zajímavá. Například tam měli obří vůz, který se kdysi používal k tomu, k čemu se dneska používají ony obří náklaďáky, k dopravě zboží ze západu na pobřeží. Dále různé příběhy a věci z minulosti. Otevírání prvního bazénu ve zlatých 30. letech, čínští osadníci ještě za 19. století, příběhy místních vojáků, historických budov koloniálního stylu nahrazených moderními...
V muzeu jsme zjistili, že ten den měl být i nějaký koncert v parku. A tak jsme se tam vydali. V parku však nic nebylo, tak jsme se divili, kde to může být, nakonec jsme však zjistili, že se přesunuli do budovy divadla, kvůli blížící se bouři. Nakonec to byl fajn koncert. Zahrál orchestr vážné hudby složený ze studentů uměleckých škol po celém NSW a zpíval sbor dětí z Outbacku.
Večer mi Vanessa ukázala své alba a knihy výstřižků z její výměny v Montaně, USA.
Den předtím, v sobotu, jsme šli s Vanessou, Grace a Zoe do Wellington Caves (Wellingtonské jeskyně). Vanessa s námi do jeskyní však nešla, argumentovala tím, že tam už tam hodněkrát byla a tak si radši četla knihu v kavárně. My jsem se vydali na první z našich dvou jeskynních okruhů, který vedl do největší jeskyně, tzv. Cathedral Cave, ve které se nemůžete cítit klaustrofobicky, jelikož je vážně prostorově rozlehlá. Bylo zajímavé slyšet stalagmity a stalagtity v angličtině, tyto termíny, na které jsem již už tolik uvyklý z Moravského krasu.
Pak jsme šli do sulfátového dolu, kde bylo nalezeno spoustu zkamenělin z dob, kdy po Austrálii skákali obří třímetroví klokani a wombati velikosti nosorožců. Něco jako mamuti u nás. Škoda, že vymřeli, bylo by super je vidět. I když zase na druhou stranu by mohli dělat celkem nepořádek na cestách, když už průměrný klokan může způsobit pěkné potíže, když vběhne pod auto, natožpak takový třímetrový kus..
Byl jsem několikrát s mými mates (kámoši), na pravou kulturu Dubba. Je to takzvané 'movies,' což je kino. Nikdy v životě jsem nechodil tak často do kina. Byl jsem na The Girl On The Train (Dívka ve vlaku), Ouija 2 (horor, strašně jsem se přitom lekal a ještě několik nocí potom jsem neuměl klidně usnout), The Secret Life Of Pets (Tajný život mazlíčků, na tom jsem byl s Grace) a taky na Spin Out, což byla australská nenáročná komedie o závodech aut v Outbacku a následných pořádných parties.
Se Stevenem jsem jel do Narromine, do Leteckého muzea. Dorazili jsme na to letiště, kde bylo i ono muzeum, ale nikdo v muzeu nebyl, i když tam být měl. Tak jsme šli za roh, kde si chlápkové z Aeroklubu Narromine dávali kávu, tak jsme se k nim připojili a sledovali jsme letadla vzlétat a přistávat.
V Narromine se konal světová letecká soutěž - a byl v ní i český tým! Nevím, jak dobře si tam vedli, ale určitě byli šikovní.
Nakonec konečně přišel pan Muzejní a my se mohli podívat. Bylo to výborné muzeum. Nejvíce mě zaujalo toto: nacházela se tam jediná funkční kopie letadla, v němž bratři Wrightové provedli první let na světě. Byl jsem opravdu udiven. Měli tam i video, jak to letadlo letělo. Úžasný kus technologie, na svou dobu velmi revoluční. Bál jsem se, že na něj spadnu a zlikviduji křídlo nebo tak něco, tak jsem se radši držel zpátky.
Jediná funkční replika prvního letadla a já
V pátek jsem jel se studentskými leadery naší školy na setkání všech katolických škol celé diocéze do městečka zvaného Pomeranč (Orange). Pozor ale, žádné pomeranče tam nepěstují, spíš jablka. Tím, že je Pomeranč položený ve větších nadmořských výškách, je v něm chladněji než v Dubbu a v zimě tam dokonce i sněží. A skutečně, hned na první pohled to tam vypadalo více "Evropsky," hlavně teda rostliny a stromy mi připomněly ČR. Měli jsme tam pár workshopů, například jeden s Aboriginci, kteří nám vyprávěli příběh jejich lidu od dob, co Angličané přistáli na australských březích. Bylo to velmi zajímavé, chtěl bych napsat článek věnovaný speciálně tomuto tématu, protože je pro Austrálii, myslím, dost zásadní. Další z workshopů zahrnoval zpívajícího kněze jménem Fr Rob Galea, který pochází z Malty. Přestěhoval se do Austrálie a stal se knězem. A jelikož úžasně zpíval, lidé mu říkali, že by měl zkusit pěveckou soutěž X-Factor. A tak on to tedy zkusil. Měl velkou šanci vyhrát, ale pak si řekl, že vlastně nechce být slavný, že spíš chce šířit slávu Boží prostřednictvím svých písní. No tak z X-Factoru odstoupil. Nyní cestuje po celém světě, pořádá křesťanské semináře a zpívá své písně. Velmi inspirativní člověk, musím říct. Když jsem se vrátil domů, musel jsem si jej vyhledat na YouTube a Spotify a poslechnout si jeho písně znova.
Fr Rob zpívá 'Don't You Worry Child' od Swedish House Mafia na X-Factoru
Jedna z písní jeho vlastní produkce
Můžu říct, že jsem viděl všechny hlavní památky Dubba, jelikož jsem byl v Zoo a nyní již i v Old Dubbo Gaol (Stará věznice Dubba). Šel jsem tam se svou host sestrou Grace a taky s druhou exchange studentkou Jenni, co byla v Dubbu. Říkám byla, protože už tu není. Porušovala Rotary pravidla a tak bylo Rotary nuceno poslat ji domů, což je samozřejmě velmi nepříjemné. Je to smutné, ale z toho, co dělala, musely vyplynout nějaké následky. Nyní už je zpátky ve svém domově, Finsku, užívajíc si teploty pod nulou. Rozloučili jsme se s ní na letišti v Dubbu, bye-bye Jenni, a už byla pryč.
S Jenni
Tenhle týpek se hýbal - brrr
Komentáře
Okomentovat