Lend Daun And'

Úterý 20.9.2016 pro mě bylo velmi významným dnem. Měl jsem totiž narozeniny. A ne jen tak ledajaké, byly to totiž narozeniny osmnácté. Ano, 18. Začátek oficiální dospělosti. Už se nepočítám mezi v západních zemích poměrně nepočetnou skupinu dětí, ale mezi rozsáhlou škatulku "dospělý," kterou můžete použít na mě stejně tak jako na někoho, komu už je 80. Vnitřně se však s tímto dnem vůbec nic nezměnilo, pořád se cítím stejně dětsky a tak nějak se podezřívám, že mě toto nejspíš neopustí ani v těch 80. Mám ale také tuto skvělou teorii, že psychický věk nezáleží ani tak moc na vašem fyzickém věku, jako spíš na vnějších okolnostech a částech dne. V jeden den se můžu cítit jako pětileté dítě a o pár hodin později jako sešlý důchodce, kterého strašně irituje ten poťouchlý svět okolo. Je to jako s podnebím. Ochlazuje se, jak se vzdalujete od rovníku, to je jasné. Ochlazuje se však i když vyjdete do vyšších nadmořských výšek, takže se kousek od rovníku můžete cítit jako na Si

Konečně píšu další článek! Chtěl bych zde zrekapitulovat dění posledního zhruba týdne. Tento týden a ještě příští mají na mé škole testové období a jelikož já testy dělat nemusím, mám takové miniprázdniny. A tak dělám různé věci. V pondělí 5.9. jsem šel na další Rotary večeři. Pořádal ji pokladník našeho klubu Peter Debus a bylo na ní celkem dost lidí. Stala se na ní jedna vtipná příhoda. Peter se mě zeptal, jestli umím česky. Řekl jsem mu, že samozřejmě ano. Pak se mě zeptal, jestli dobře, což už mě začínalo trochu mást a tak jsem řekl, že snad jo. On pak prohlásil, že na mě čekal 25 let, načež se vzal a pro něco šel. Říkal jsem si, co to asi může být. Po chvíli se vrátil s nějakou krabicí. V té krabici byl lustr, který si jeho žena před 25 lety přivezla z Prahy. Byl samozřejmě nesestavený, což byl ten problém. Návod byl česky a tak jsem se jim tam naskytl jako příhodný překladatel. Vzal jsem tedy do ruky papír s domnělými instrukcemi a začal jsem jej číst. Vtipné bylo, že je

Tento článek jsem chtěl vydat před Destination Outback, nestihl jsem jej však dopsat. Tak jsem se k němu nyní vrátil a dokončil jej, protože by byla škoda nechat jej takhle nedopsaný. Už jsem zde v Austrálii tři týdny. Stále občas nemůžu uvěřit, že jsem skutečně tady. Žiji svůj sen, přestože trochu jiný, než jsem si jej představoval. V mých představách jsem vyváděl na nekonečných písečných plážích u pobřeží. A místo toho jsem se dostal do jednoho z měst od pobřeží nejvzdálenějších. To však vůbec není na škodu. Řekl bych, že spíš naopak. Poznávám totiž Austrálii z úhlu, z jakého ji pozná málokdo. Místo na pláži jsem v krajině plné klokanů. Za ty uplynulé tři týdny se toho mnoho událo a já jsem teď trochu nachlazený, takže mám čas všechny ty zážitky, dojmy a pocity sepsat. V Sobotu 23.7. jsem se poprvé naživo setkal s důležitým prvkem Australské kultury - s rugby. Je to tady asi nejoblíbenější sport. Je to tady s tím však velmi komplikované. Máte rugby union, které se říká rugby