Mísa, lustr, zvířata

Konečně píšu další článek! Chtěl bych zde zrekapitulovat dění posledního zhruba týdne.

Tento týden a ještě příští mají na mé škole testové období a jelikož já testy dělat nemusím, mám takové miniprázdniny. A tak dělám různé věci.

V pondělí 5.9. jsem šel na další Rotary večeři. Pořádal ji pokladník našeho klubu Peter Debus a bylo na ní celkem dost lidí. Stala se na ní jedna vtipná příhoda. Peter se mě zeptal, jestli umím česky. Řekl jsem mu, že samozřejmě ano. Pak se mě zeptal, jestli dobře, což už mě začínalo trochu mást a tak jsem řekl, že snad jo. On pak prohlásil, že na mě čekal 25 let, načež se vzal a pro něco šel. Říkal jsem si, co to asi může být.

Po chvíli se vrátil s nějakou krabicí. V té krabici byl lustr, který si jeho žena před 25 lety přivezla z Prahy. Byl samozřejmě nesestavený, což byl ten problém. Návod byl česky a tak jsem se jim tam naskytl jako příhodný překladatel. Vzal jsem tedy do ruky papír s domnělými instrukcemi a začal jsem jej číst.

Vtipné bylo, že jediné instrukce, které se na něm nacházely, byly obsaženy v prosté větě: "Otočte na druhou stranu a sestavte podle obrázku." To bylo vše. Nebyl jsem tudíž moc platnou pomocí. Jeden z hostů, který měl zjevně technické nadání, se však pustil do sestavování lustru podle obrázku. Pak se k němu přidalo pár dalších zručnějších hostí. Já se většinou jen díval a tvářil důležitě. Stejně jako pořadatel večeře Peter, který nás fotil a řekl jednu dobrou radu do života: "Když jsi naprosto nezručný, nepraktický a netechnický typ, pořiď si velkou krabici s nářadím, ve které musíš vždycky mít jen to nejlepší a nejnovější vybavení, abys je pak mohl půjčit svým zručnějším kamarádům, když přijdou na návštěvu." Díky Pete, tahle rada se mi bude hodit.

V úterý 7.9. jsem jel se Stevenem do malého městečka jménem Parkes, které je od Dubba na české poměry daleko a na australské blízko. Steven tam měl nějakou práci, tak se rozhodl, že mě může vzít s sebou. On musí často jezdit tak daleko kvůli práci, stále se mu to vyplatí. Jeho cílem bylo vysušit mokrý koberec, který utrpěl jakýmsi únikem vody. Na cestě do Parkes byla spousta oprav na cestě, které nás celkem dost zpomalovaly. Zajímavé je, že tady často místo semaforů mají lidi držící 'lollipop stick (lízátková tyčka),' jak tady říkají tyčce se značkou, na které je z jedné strany napsáno 'stop' a ze strany druhé 'pomalu jeďte.' Ti lidi pak mají vysílačku, kterou spolu komunikují řídí provoz. Steven má ve své nové dodávce vysílačku, kterou mají všichni řidiči náklaďáků a můžou tak spolu komunikovat. Trochu jako na Destination Outback.. Ou, zmínil jsem v článku o DO, že jsme měli vysílačky? Zdá se mi, že ne, ale tak co už..
Když jsme přijeli do Parkes, šel Steven rovnou na to. Dům, ve kterém se stala tato nešťastná kobercová příhoda, byl celkem dost viloidní. Byl opravdu rozlehlý, s luxusním bazénem a vším. Takhle vypadá dům bohatých, pomyslel jsem si. Bohatí či nebohatí, instalační nehody postihují každého. A tak jsme se šli podívat na ten postižený koberec. Byl doslova promočený na kost, kdyby nějakou měl. Steven vytáhl všechno své prapodivné nářadí a dal se do práce. Nejdřív musel vysát všechnu vodu, pro čež použil hadici napojenou na sací zařízení uvnitř jeho dodávky (poznámka: nejsem technický typ, takže mé technické názvosloví tak nějak pokulhává), na kterou z druhé strany napojil něco, co vypadalo jako vysavač a tím pak pomalu vysával vodu z koberce. Když bylo toto provedeno, koberec byl stále ještě vlhký a tak na něj nasadil různé větráky a podobné vysušovací věci. Ty se tam pak nechají pár dní, on tam pak pro ně znova přijede a voaláá, koberec je suchý.
V průběhu tohoto sušení mu zavolala nějaká paní žijící taky v Parkes, že její koberec také poněkud nevkusně navlhl, tentokrát v důsledku působení deště. Jak jsem z dlouhého hovoru pochopil, domluva s ní byla poněkud obtížnější.
Tak jsme se k ní vydali. Nakonec jsme u ní zjistili, že tam stejně je nábytek a tak a že to její syn bude odklízet, takže tam Steven pojede, když bude vyzvedávat větráky. Po tomhle jsem byl už hodně hladový a tak Steven řekl, že poobědváme u toho, k čemu jsme mířili. Jeli jsme totiž ke slavnému radioteleskopu, kterému se říká Dish (mísa). Hrál prý zásadní roli při přistání na měsíc, jako první totiž zachytil zprávu, kterou astronauti vyslali na zem (myslím, že tu s těmi kroky a skoky). Vypadal velmi zajímavě a byl doslova obří. A ještě tam k tomu prodávali skvělé masové koláče. Dal jsem si kari koláč a byl zatím nejlepší, jaký jsem v Austrálii jedl.

Ve čtvrtek 8.9. jsem měl den s mojí counsellorkou Helenou. Byl to zajímavý den, plný věcí. Začalo to tím, že jsme jeli na farmu její kamarádky, kde zrovna stříhali ovce. Už jak jsme přijížděli po příjezdové cestě, viděli jsme, že většina ovcí je nahých, což vypadalo strašně vtipně. Přivítali jsme se s její kamarádkou a šli jsme se rovnou mrknout na střihače.

Byli dva, dva chlapi, co stříhali a pak ženy, co třídily vlnu. Střihači jeli jako stroje, v jejich podání vypadalo stříhání ovcí jako hračka. Dokonce mezi sebou pořádají soutěže, kdo je nejrychlejší a nejpřesnější. Možná se na takovou někdy zajdu podívat.

Mluvím tady pořád o stříhání, ale oni samozřejmě používají strojky, takže je to spíš holení. Rozhodně si nepředstavujte nůžky. Ty jsou sice tradiční, ale ne tak efektivní. Helenina kamarádka mi řekla, že si vydělávají 5 AUD za ovci (zhruba 90 Kč) a jsou tak dobří, že za den stihnou mezi 300-400 ovcemi (27100 Kč - 36100 Kč). To je celkem dost. Je to však prý celkem náročné povolání a to zvláště na záda. Taky je to pořád to stejné. Chlupatá ovce - stříhání - holá ovce a tak dokola, dokud nejsou všechny chlupaté ovce holé.

Nabídli mi zkoušku stříhání ovcí - no moc mi to nešlo, navíc se ta ovce pokoušela zdrhnout, tak jsem spíš než cokoliv jen zapózoval na fotku.

Po namáhavé dřině u ovcí jsme byli pozváni na kávu/čaj k Helenině kamarádce. V cukru měla plno mravenců, což mi připomnělo letní dny u nás doma. Dozvěděl jsem se, že se ty dvě znají již od raného dětství. Obě dvě žily na farmách pár desítek kilometrů od malé vesničky jménem Hungeford, která leží v Queenslandu přesně na jeho hranici s NSW, je tudíž hned vedle Dingo Fence. Povídaly mi o drsném životě v outbacku. Jak je naprosto životně důležité umět řídit už ve věku, kdy si jiné dívky ještě hrají s panenkami, protože nikdy nevíte, co by se mohlo stát a pomoc je vždy daleko.

Po setkání s ovcemi jsme s Helenou jeli navštívit její druhou kamarádku, která má chovnou stanici štěňat, psí hotel, koně, ptáky a všechno možné. Ukázala nám štěňátka, která byla vážně moc roztomilá. Žije tam sama, jen občas je s ní ubytovaný nějaký baťůžkář, které Australané považovali za výborný zdroj levné pracovní síly, dokud jim vláda nenakázala platit jim plné mzdy jako ostatním normálním lidem. Jeden z těch baťůžkářů jí postavil pěkný bazén i s mini tobogánem.

Jiní jí však zaneřádili počítač, který jí Helena slíbila spravit. Ukázalo se, že se milí baťůžkáři přihlašovali na různé stránky, například seznamky, přes její email, takže ten je teď plný spamu. Helena se jí z těch věcí pokusila poodhlašovat, ale nakonec rezignovala s tím, že by si měla koupit nový počítač. A vlastně ne počítač, ale vlastně jenom laptop, to bude lepší.

Tato paní také měla zajímavý dům. Měl určité historické jádro, ke kterému však byla přistavena rozlehlá plocha, která byla z plechu. Plech, izolační materiál a plech. Ona si to nemohla vynachválit, prý by tak měli stavět všechny domy. Děti tomu neublíží, psi tomu neublíží, nemusí se to malovat, no ideál. Taky měla krb, což je moje oblíbená část domů.

Když jsme se s ní loučili, nabídla jí Helena, že klidně může být mou host rodinou. Že bych jí mohl sekat trávu a tak. Na to ona odpověděla, že by jí to vůbec nevadilo, že nad tím bude uvažovat, takže kdo ví.

Poté jsme šli na slavnou základnu Royal Flying Doctor Service, na něž šlo nejvíc peněz z Destination Outback. Je to organizace, která se zajišťuje přístup k zdravotním službám lidem v outbacku. Je tudíž

naprosto nezbytná pro jejich život, který je navíc velmi nebezpečný. Helena mi řekla, že jí RFDS zachránili život již dvakrát. Poprvé když měla nějaký zánět v břiše a podruhé když spadla z koně. Byl jsem proveden celou základnou, povykládali mi o své historii, řekli různé statistiky a pustili mi krátké video o RFDS, kde jsem je měl možnost vidět v akci. Nehody, porody, choroby... Bylo tam i pár boganů.. Bogan je v australském slangu takový velmi sprostý a nesofistikovaný člověk z buše. Takže jeden například měl naprosto odpornou tlamu, protože si v životě nečistil zuby. Jiný řešil rakovinu kůže po svém: nevydezinfikovaným nožem. Na doktorovu otázku, jestli se nebojí infekcí, bakterií, co na tom noži určitě byly odpověděl, že se mu zdál čistý, že na něm žádné bakterie neviděl.

Nakonec mě ještě ukázali vnitřek modelu letadla, které používají, což bylo samozřejmě taky zajímavé.

Den s Helenou jsem zakončil pozdním obědem v mexickém fastfoodu, kde každé jídlo, co si koupíte, přispěje na jídlo pro lidi v chudých zemích, což se mi líbilo.

V pátek 9.9. jsem měl Hospitality Night. Je to taková večeře, kterou připravují pro své rodiče studenti Hospitality, což je něco jako vaření. Z mé host rodiny šel Steven, protože Vanessa byla na nějaké show ve škole od Grace.

Já jsem měl důležité funkce v našem procesu přípravy/sklízení jídla: zpracovával jsem dýně pro dýňovou polévku, kterou jsem pak v pozdějších fázích míchal a nakonec jsem ještě utíral nádobí nejen po dýňové polévce. Do Hospitality jsem šel s tím, že se něco naučím vařit.. No moc toho teda zatím nenavařím, protože každý většinou dělá malou část procesu přípravy receptu, takže většinou nepřipravujete celé jídlo. Jestli ale budeme pokračovat ve stejných receptech, možná si je i zapamatuji.

Jak jsem říkal, dělali jsme dýňovou polévku. Má třída také dělala nějaký dezert, jehož procesu přípravy jsem však nebyl účasten. Spolu s námi byla ještě druhá Hospitality třída, která dělala hlavní chod, což bylo nějaké kuře, nepamatuji si s čím. Lidem zjevně chutnalo, celkem si to pochvalovali.

Čekal jsem, že až umyjeme a utřeme všechno nádobí, dostaneme možnost sníst zbytky, kterých bylo celkem dost. To se však nestalo. Všechno jídlo sbalili, strčili do lednice a nás poslali domů.

A tak mě Steven vzal do Maccas. Takhle tady říkají McDonaldu. Kdykoliv totiž má muž příjmení s Mc, říkají mu Macca. McDonell - Macca, McCarthy - Macca. Obecně tady zkracují jména a vymýšlejí všemožné přezdívky. Většinou tedy mužská jména - u žen to tak nějak není až tak populární. Třeba spoustě jmen změní koncovku - Steve - Stevo, Dave - Davo, Rob - Robo. Nebo třeba Dickinson - Dicko. Přidávám video, kde máte i tu výslovnost a vše. Nevím, jak je která přezdívka častá. Možná hodně záleží na části Austrálie, protože rozdíly jsou někdy celkem velké. Už je jenom rozdíl mezi tím, jak lidé mluví v Dubbu a jak lidé mluví na pobřeží třeba v Newcastlu. A Outback, to je kapitola sama pro sebe.

V sobotu 10.9. jsem šel s Grace a jejím klukem Brendanem do slavné Taronga Western Plains Zoo. Zoo byla založena jako místo pro chov určitých zvířat pro Taronga Zoo v Sydney. Postupně se rozrůstala a nabývala na popularitě. Mají tam nosorožce, na kterou jsou velmi hrdí, což jde v Dubbu velmi snadno poznat, nosorožec je téměř na každém rohu. Když jsem přiletěl, hned po tom, co jsem vyšel z letištní budovy, jsem spatřil sochy nosorožců. U těch mám svou první australskou fotku i s uvítacím výborem. Taky tam mají koně převalského, slony, tygry, lvy, žirafy a jiná zvířata pro zoo typická. Mají tam také část věnovanou australské zvířeně, takže jsem viděl své první koaly v životě, také staré dobré, ze silnic známé klokany a pštrosy emu a také jsem si pohladil wallaby, což je takový menší klokan.

Zoo jsem si užil. Vanessa mi vyřídila průkazku 'Zoo friend' = Kamarád zoo, díky které můžu jít do zoo kdykoliv jen chci zadarmo. Musíte být z Dubba, což já teď tak nějak jsem, prokázal jsem se jim průkazkou na bus, kde mám adresu mé host rodiny v Dubbu, takže no problems.

Mám mnoho fotek různých zvířat i nás (ne moc velký rozdíl) na různých foto modelech. Domů jsme šli pěšky, protože bydlíme celkem nedaleko. Vyskytl se však menší problém. Řeka byla velmi vysoko z důvodu dešťů, takže zaplavila most, po kterém jsme chtěli přejít. K dalšímu mostu by to byla strašně dlouhá obchůzka, proto jsme zavolali Vanessu, která pro nás přijela.

Na večeři Vanessa připravila lasagne, protože jsme měli Brendana na večeři, kde jej Grace představila Stevenovi. Lasagne se povedly a Vanessa mi dala opravdu obří porci, o které jsem si myslel, že ji do sebe za boha nedokážu nacpat. Mýlil jsem se. Nějak se to vlezlo a ani jsem se necítil přeplněně.. No jo, to je to kouzlo, co my exchange studenti dokážeme... Jíst.