Zážitky před DO2016
Tento článek jsem chtěl vydat před Destination Outback, nestihl jsem jej však dopsat. Tak jsem se k němu nyní vrátil a dokončil jej, protože by byla škoda nechat jej takhle nedopsaný.
Už jsem zde v Austrálii tři týdny. Stále občas nemůžu uvěřit, že jsem skutečně tady. Žiji svůj sen, přestože trochu jiný, než jsem si jej představoval. V mých představách jsem vyváděl na nekonečných písečných plážích u pobřeží. A místo toho jsem se dostal do jednoho z měst od pobřeží nejvzdálenějších. To však vůbec není na škodu. Řekl bych, že spíš naopak. Poznávám totiž Austrálii z úhlu, z jakého ji pozná málokdo. Místo na pláži jsem v krajině plné klokanů.
Už jsem zde v Austrálii tři týdny. Stále občas nemůžu uvěřit, že jsem skutečně tady. Žiji svůj sen, přestože trochu jiný, než jsem si jej představoval. V mých představách jsem vyváděl na nekonečných písečných plážích u pobřeží. A místo toho jsem se dostal do jednoho z měst od pobřeží nejvzdálenějších. To však vůbec není na škodu. Řekl bych, že spíš naopak. Poznávám totiž Austrálii z úhlu, z jakého ji pozná málokdo. Místo na pláži jsem v krajině plné klokanů.
Za ty uplynulé tři týdny se toho mnoho událo a já jsem teď trochu nachlazený, takže mám čas všechny ty zážitky, dojmy a pocity sepsat.
V Sobotu 23.7. jsem se poprvé naživo setkal s důležitým prvkem Australské kultury - s rugby. Je to tady asi nejoblíbenější sport. Je to tady s tím však velmi komplikované. Máte rugby union, které se říká rugby nebo union, pak máte rugby league, které se říká footie nebo football, pak máte australian football a ještě tu je ten "náš" fotbal, kterému se říká soccer. Já, jakožto sportovní barbar, který nerozumí ani našemu obyčejnému fotbalu, jsem z toho byl zpočátku pěkně zmatený a dezorientovaný. V ten den to byl rugby union, u čeho jsem byl. Můj host táta Steven je trenérem družstva juniorů v rugby union. Moc jsem ale z toho rugby neviděl, jelikož jsme s Grace pomáhali v rychlém občerstvení, které bylo otočené směrem ven z hřiště, takže jsem si připadal, jakoby se vůbec nic nedělo. Bylo velmi chladno, takže na rugby nepřišlo moc lidí a v občerstvení jsme téměř neměli koho občerstvovat, byla to taková promrzlá nuda. Ale aspoň jsem poznal evrgríny australských občerstvení: sausage sandwich, s cibulí nebo bez; steak sandwich, s cibulí nebo bez; sausage rolls, což jsou párky zabalené v listovém těstě; meat pies = masové koláče, což je britský vynález, prakticky maso s omáčkou zabalené v těstě a to je asi tak všechno. Na vše si ještě můžete přidat tomato sauce, jak tady říkají kečupu. Přestože nepřišlo moc lidí, všechno jsme vyprodali, protože počítali s tím, že moc lidí nepřijde.
Když nás konečně vystřídal Steven, byli jsme dost promrzlí a tak jsme se ani moc dlouho nevydrželi dívat na to rugby a šli jsme na lunch do centra. A jelikož jsem celé dopoledne prodával masové koláče, dal jsem si jeden na oběd. Byl celkem dobrý, ale v budoucnu budu ještě jíst lepší. Odpoledne jsme šli s Grace navštívit Vanessinu starší sestru Marilyn. Udělala nám dobrou kávu a povídám si s ní o historii Evropy a o topení. Je to příjemná paní, která ráda plete. Ukazuje mi surikatu, kterou právě vyrábí. Surikata je roztomilá, chybí jí jen oči a pár detailů a bude hotová.
Příští den má přijít Marilyn se svou dcerou a manželem na oběd. Budeme mít další oblíbenou australskou pochoutku - leg of lamb, jehněčí noha. Australani mají rádi jehněčí a jedí ho spousty. Taky že tu mají požehnaně ovcí, prý několikrát tolik, co lidí. Jehněčí nohu většinou konzumují s brambory, batáty a jinou grilovanou zeleninou. Na všechno pak kydnou gravy, což je jakýsi druh omáčky, kterou určitým způsobem vyrábějí z masových šťáv a dostanete ji koupit v každém obchodě.
Za účelem ugrilování zeleniny rozpálil Steven zahradní gril. Položil zeleninu na gril a pak si odskočil do nedalekého obchodu pro basu piv. U grilu zůstal jen Marilynin manžel Graeme, který byl zabraný do mobilu. My jsme se tak vevnitř bavili s Vanessou, Marylin a její dcerou Naomi, když tu jsme najednou spatřili temný dým valící se z grilu venku. Graeme byl mezitím otočený ke grilu zády a nic nezaregistroval. Vanessa proto zuřivě zaklepala na okno a vyjevený Graeme se otočil a uviděl, co se děje. Pak propukla panika a vyskytly se pokusy o zklidnění grilu. Graeme mezitím vykonával pokusy o zklidnění všech ostatních. Na chvíli z grilu vyšlehly děsivé plameny a vypadalo to vážně nebezpečně. Po chvíli se však situace začala uklidňovat. Jako příčinu vzplanutí jsme určili starý zaschlý tuk, tedy v konečném důsledku bylo na vině nedostatečné čištění grilu. Škody naštěstí nakonec nebyly veliké, neboť se nám včas podařilo veškerou zeleninu z grilu evakuovat. Když se vrátil Steven s pivy, bylo už po všem.
Jehněčí i zachráněná zelenina nakonec chutnalo. I když se musím přiznat, že jehněčí má takovou určitou pachuť a pořád bych jej jíst asi nevydržel. Cítil bych se moc bačoidně a takový pocit je teda nic moc, to vám povím. Po té noze jsme ještě měli dezert, který připravila Marilyn. Nazývá se apple crumble a je vážně skvělý! Skládá se z jablek, těsta, smetany a můžete si k tomu přidat ještě zmrzlinu.
30.7. Sobota - Jdu s kamarádkou ze školy Lucy a jejím přítelem Jackem na footie, což je..? Už byste to měli vědět! Je to rugby league, jak jsem již říkal. Ne že by mě to nějak vyloženě bavilo, ale je pěkné počasí, tak se vyhřívám na sluníčku. Lucyin bratr hraje a tak fandíme jeho družstvu. Zpočátku prohrávají, pak se však na poslední chvíli proderou dopředu a zvítězí. Lucyina bratra naneštěstí chvíli před koncem srazí k zemi soupeř a on má něco s nohou. Musí jet na pohotovost.
Já pak jedu s Lucy a Jackem na výborný masový koláč do pekárny, která má dokonce drive thru. Osvěženi vyrážíme na 10 pin bowling, což je prostě normální bowling, 10 pin je tam, protože označení 'bowling' používají pro hru podobnou petangu, kterou většinou hrají důchodci v klubech. Bowling prohrávám, i když použiji boční tyčky blokující příkopy po stranách, takže se nemůžete netrefit aspoň do jedné kuželky.
Po prohraném bowlingu jedeme do Yogurtland, který ale nemá nic společného s jogurty, prodávají tam zmrzlinu. Můžete si vybrat jakékoliv příchutě zmrzliny, polevy, čokolády a jiné věci, to vše vám pak zváží a podle váhy platíte. Já si nabírám šílené kombinace, nadšený z možnosti výběru a chtějící vše vyzkoušet. Ze 'Země jogurtů' jedeme do Japonských zahrad, které jsou krásné. Jediná věc, co mě však irituje, jsou jako zombie chodící lidé, co hledí do svých mobilů místo na krásy kolem a snaží se najít nového pokémona do sbírky. Kdysi jsem byl velkým geekem a fanouškem těchto technologií, nyní jsem však o to větším skeptikem, vždyť nemám ani snapchat, který má teď, zdá se mi, téměř každý okolo mě. Co narobim no..
V neděli tančí Grace ve Wellingtonu. Ne v tom Novozélandském, ale v tom poblíž Dubba. Jedu tam s Vanessou, Grace, Zoe, Marilyn a Naomi. Hlavní taneční porotce je jakýsi chlap, co pochází z Dubba, přestěhoval se však do Německa a nyní mluví se silným německým přízvukem. Nejvíce jeho kritiky padá na hlavy učitelů tanečních škol, jejichž kostýmy jsou prý odporné a měli by své děcka vždy obléci do toho, v čem by chodili oni sami. Když mě už bolí zadek z neustálého sezení, vydám se na procházku Wellingtonem. Hlavní ulice jsou plné krásných koloniálních domů. Ony domy však zcela zřetelně chátrají. Většina obchodů na hlavní ulici totiž zkrachovala, jelikož lidé začali nakupovat v Dubbu. Procházím se parkem, který je nádherný a u řeky čtu ceduli, že je zde často pozorován ptakopysk. Chvíli hledím do vody, jestli nějaký náhodou nevyleze, pak se ale vracím do taneční haly, protože slunce už začíná zapadat a vzduch se ochlazuje.
Zpětně mi bylo řečeno, že ona procházka po Wellingtonu byla celkem nebezpečná. Je to totiž městečko s velkou komunitou Aboriginců a potýká se se značnou kriminalitou a drogami. Ten park, kterým jsem se procházel, se v noci mění na velmi nebezpečné místo. V Austrálii je problém zejména s drogou, které říkají Ice. Je to, pokud to dobře chápu, krystalická verze pervitinu. A právě ve Wellingtonu je hojně rozšířen, což je smutné.
Vracím se domů s Marilyn a spol, s Grace zůstává dlouho do noci jen Vanessa. Pak se dozvídám, že Grace a její taneční škola vyhráli první místo v nějaké kategorii poté, co jsme odjeli.
Ve čtvrtek 4.8. jsem na první ze sérií večeří s rotariány. Jsem s Davidem Duffym, jeho ženou Prue a Marií. Maria je z Dánska, je jí 24 a je na jiném druhu výměny než já, je to jakási pracovní výměna, pracuje na městském úřadě Dubba. Její výměna je kratší a celou dobu ji hostí Duffyové. Duffyové žijí celkem daleko venku z města, na usedlosti na venkově. Když přijede David domů, říká nám, jak mu ve vjezdu do domu bránil klokan a on musel počkat, až uhne. Na to jsem zareagoval, že já jsem ještě klokana neviděl a strašně bych jej chtěl vidět. David mě proto vytáhne na noční pátraní po klokanech. Vidíme je asi čtyři. Prý je jich normálně víc, ale kvůli dostatku deště nejsou klokani nuceni tolik chodit k cestám a hledat u nich potravu. Jsem z klokanů nadšený, taková vtipná skákající zvířata.
Vracíme se do usedlosti, kde nás čeká večeře. Je s nimi sranda a večeře je chutná, prostě skvělý večer. Ke konci mi ještě dávají teplé oblečení na Destination Outback, já si do Austrálie žádné nevzal, říkal jsem si, jaké bych taky potřeboval v takové teplé zemi. Bude se však v noci hodit, což za chvíli poznám.
V pátek jdu ráno se Stevenem do místního rádia, jehož jméno jsem zapomněl. Myslím si, že budu jen přihlížet, ten chlápek mě však vtáhne do programu, zeptá se mě na pár otázek, odkud jsem, jak se mi líbí Austrálie a tak. Ve vysílání s námi byl ještě Sandy, což je hlavní pořadatel letošního Destination Outback, o kterém taky mluvil. Na konci našeho vstupu mi moderátor řekne, ať se s posluchači rozloučím ve svém rodném jazyce, v Chorvatštině... Chvíli uvažuji, jestli ho mám opravit nebo ne, ale nakonec to nechávám být a prostě řeknu "naslyšenou" v Češtině, nechci mu kazit iluze. A doufám, že neposlouchá žádný Chorvat.
Večer jdu s Grace, Naomi a Vanessou na muzikál Godspell. Celkem se mi líbí, je to v podstatě takový Nový zákon v muzikálu.
V neděli jdu ráno se Stevenem na setkání starých aut. Auta jsou nádherná. Steven se však potom nemá k odchodu, furt potkává další a další známé, s kterými si musí vyměnit spousty informací, takže se to nakonec stává velmi zdlouhavým.
Večer jdu na večeři s Číňanem Henrim. Ten má velmi zajímavou historii. V sedmnácti utekl se svým bratrem z Východního Timoru, který byl uprostřed občanské války. Když dorazil do Austrálie, neuměl ani slovo anglicky, uměl jen portugalsky a čínsky a musel se všechno za chodu naučit, což je obdivuhodné. Společně jsme připravovali různé pokrmy čínské kuchyně, které byly vynikající a až překvapivě zasycující. Na večeři byla celá jeho bližší rodina. Jeho dcera byla v lednu v Praze a zmínila se mi, že viděli prase jen tak se promenádovat po cestě, tak jestli to je v Česku normální. Já jí řekl, že jsem ještě nic takového v životě neviděl, takže to určitě normální nebude. Možná se takhle snaží Češi vyděsit turisty, navrhoval jsem. Také mi dali pár věcí na Destination Outback a já jsem byl připraven.
V Sobotu 23.7. jsem se poprvé naživo setkal s důležitým prvkem Australské kultury - s rugby. Je to tady asi nejoblíbenější sport. Je to tady s tím však velmi komplikované. Máte rugby union, které se říká rugby nebo union, pak máte rugby league, které se říká footie nebo football, pak máte australian football a ještě tu je ten "náš" fotbal, kterému se říká soccer. Já, jakožto sportovní barbar, který nerozumí ani našemu obyčejnému fotbalu, jsem z toho byl zpočátku pěkně zmatený a dezorientovaný. V ten den to byl rugby union, u čeho jsem byl. Můj host táta Steven je trenérem družstva juniorů v rugby union. Moc jsem ale z toho rugby neviděl, jelikož jsme s Grace pomáhali v rychlém občerstvení, které bylo otočené směrem ven z hřiště, takže jsem si připadal, jakoby se vůbec nic nedělo. Bylo velmi chladno, takže na rugby nepřišlo moc lidí a v občerstvení jsme téměř neměli koho občerstvovat, byla to taková promrzlá nuda. Ale aspoň jsem poznal evrgríny australských občerstvení: sausage sandwich, s cibulí nebo bez; steak sandwich, s cibulí nebo bez; sausage rolls, což jsou párky zabalené v listovém těstě; meat pies = masové koláče, což je britský vynález, prakticky maso s omáčkou zabalené v těstě a to je asi tak všechno. Na vše si ještě můžete přidat tomato sauce, jak tady říkají kečupu. Přestože nepřišlo moc lidí, všechno jsme vyprodali, protože počítali s tím, že moc lidí nepřijde.
Když nás konečně vystřídal Steven, byli jsme dost promrzlí a tak jsme se ani moc dlouho nevydrželi dívat na to rugby a šli jsme na lunch do centra. A jelikož jsem celé dopoledne prodával masové koláče, dal jsem si jeden na oběd. Byl celkem dobrý, ale v budoucnu budu ještě jíst lepší. Odpoledne jsme šli s Grace navštívit Vanessinu starší sestru Marilyn. Udělala nám dobrou kávu a povídám si s ní o historii Evropy a o topení. Je to příjemná paní, která ráda plete. Ukazuje mi surikatu, kterou právě vyrábí. Surikata je roztomilá, chybí jí jen oči a pár detailů a bude hotová.
Příští den má přijít Marilyn se svou dcerou a manželem na oběd. Budeme mít další oblíbenou australskou pochoutku - leg of lamb, jehněčí noha. Australani mají rádi jehněčí a jedí ho spousty. Taky že tu mají požehnaně ovcí, prý několikrát tolik, co lidí. Jehněčí nohu většinou konzumují s brambory, batáty a jinou grilovanou zeleninou. Na všechno pak kydnou gravy, což je jakýsi druh omáčky, kterou určitým způsobem vyrábějí z masových šťáv a dostanete ji koupit v každém obchodě.
Za účelem ugrilování zeleniny rozpálil Steven zahradní gril. Položil zeleninu na gril a pak si odskočil do nedalekého obchodu pro basu piv. U grilu zůstal jen Marilynin manžel Graeme, který byl zabraný do mobilu. My jsme se tak vevnitř bavili s Vanessou, Marylin a její dcerou Naomi, když tu jsme najednou spatřili temný dým valící se z grilu venku. Graeme byl mezitím otočený ke grilu zády a nic nezaregistroval. Vanessa proto zuřivě zaklepala na okno a vyjevený Graeme se otočil a uviděl, co se děje. Pak propukla panika a vyskytly se pokusy o zklidnění grilu. Graeme mezitím vykonával pokusy o zklidnění všech ostatních. Na chvíli z grilu vyšlehly děsivé plameny a vypadalo to vážně nebezpečně. Po chvíli se však situace začala uklidňovat. Jako příčinu vzplanutí jsme určili starý zaschlý tuk, tedy v konečném důsledku bylo na vině nedostatečné čištění grilu. Škody naštěstí nakonec nebyly veliké, neboť se nám včas podařilo veškerou zeleninu z grilu evakuovat. Když se vrátil Steven s pivy, bylo už po všem.
Jehněčí i zachráněná zelenina nakonec chutnalo. I když se musím přiznat, že jehněčí má takovou určitou pachuť a pořád bych jej jíst asi nevydržel. Cítil bych se moc bačoidně a takový pocit je teda nic moc, to vám povím. Po té noze jsme ještě měli dezert, který připravila Marilyn. Nazývá se apple crumble a je vážně skvělý! Skládá se z jablek, těsta, smetany a můžete si k tomu přidat ještě zmrzlinu.
30.7. Sobota - Jdu s kamarádkou ze školy Lucy a jejím přítelem Jackem na footie, což je..? Už byste to měli vědět! Je to rugby league, jak jsem již říkal. Ne že by mě to nějak vyloženě bavilo, ale je pěkné počasí, tak se vyhřívám na sluníčku. Lucyin bratr hraje a tak fandíme jeho družstvu. Zpočátku prohrávají, pak se však na poslední chvíli proderou dopředu a zvítězí. Lucyina bratra naneštěstí chvíli před koncem srazí k zemi soupeř a on má něco s nohou. Musí jet na pohotovost.
Já pak jedu s Lucy a Jackem na výborný masový koláč do pekárny, která má dokonce drive thru. Osvěženi vyrážíme na 10 pin bowling, což je prostě normální bowling, 10 pin je tam, protože označení 'bowling' používají pro hru podobnou petangu, kterou většinou hrají důchodci v klubech. Bowling prohrávám, i když použiji boční tyčky blokující příkopy po stranách, takže se nemůžete netrefit aspoň do jedné kuželky.
Po prohraném bowlingu jedeme do Yogurtland, který ale nemá nic společného s jogurty, prodávají tam zmrzlinu. Můžete si vybrat jakékoliv příchutě zmrzliny, polevy, čokolády a jiné věci, to vše vám pak zváží a podle váhy platíte. Já si nabírám šílené kombinace, nadšený z možnosti výběru a chtějící vše vyzkoušet. Ze 'Země jogurtů' jedeme do Japonských zahrad, které jsou krásné. Jediná věc, co mě však irituje, jsou jako zombie chodící lidé, co hledí do svých mobilů místo na krásy kolem a snaží se najít nového pokémona do sbírky. Kdysi jsem byl velkým geekem a fanouškem těchto technologií, nyní jsem však o to větším skeptikem, vždyť nemám ani snapchat, který má teď, zdá se mi, téměř každý okolo mě. Co narobim no..
V neděli tančí Grace ve Wellingtonu. Ne v tom Novozélandském, ale v tom poblíž Dubba. Jedu tam s Vanessou, Grace, Zoe, Marilyn a Naomi. Hlavní taneční porotce je jakýsi chlap, co pochází z Dubba, přestěhoval se však do Německa a nyní mluví se silným německým přízvukem. Nejvíce jeho kritiky padá na hlavy učitelů tanečních škol, jejichž kostýmy jsou prý odporné a měli by své děcka vždy obléci do toho, v čem by chodili oni sami. Když mě už bolí zadek z neustálého sezení, vydám se na procházku Wellingtonem. Hlavní ulice jsou plné krásných koloniálních domů. Ony domy však zcela zřetelně chátrají. Většina obchodů na hlavní ulici totiž zkrachovala, jelikož lidé začali nakupovat v Dubbu. Procházím se parkem, který je nádherný a u řeky čtu ceduli, že je zde často pozorován ptakopysk. Chvíli hledím do vody, jestli nějaký náhodou nevyleze, pak se ale vracím do taneční haly, protože slunce už začíná zapadat a vzduch se ochlazuje.
Zpětně mi bylo řečeno, že ona procházka po Wellingtonu byla celkem nebezpečná. Je to totiž městečko s velkou komunitou Aboriginců a potýká se se značnou kriminalitou a drogami. Ten park, kterým jsem se procházel, se v noci mění na velmi nebezpečné místo. V Austrálii je problém zejména s drogou, které říkají Ice. Je to, pokud to dobře chápu, krystalická verze pervitinu. A právě ve Wellingtonu je hojně rozšířen, což je smutné.
Vracím se domů s Marilyn a spol, s Grace zůstává dlouho do noci jen Vanessa. Pak se dozvídám, že Grace a její taneční škola vyhráli první místo v nějaké kategorii poté, co jsme odjeli.
Ve čtvrtek 4.8. jsem na první ze sérií večeří s rotariány. Jsem s Davidem Duffym, jeho ženou Prue a Marií. Maria je z Dánska, je jí 24 a je na jiném druhu výměny než já, je to jakási pracovní výměna, pracuje na městském úřadě Dubba. Její výměna je kratší a celou dobu ji hostí Duffyové. Duffyové žijí celkem daleko venku z města, na usedlosti na venkově. Když přijede David domů, říká nám, jak mu ve vjezdu do domu bránil klokan a on musel počkat, až uhne. Na to jsem zareagoval, že já jsem ještě klokana neviděl a strašně bych jej chtěl vidět. David mě proto vytáhne na noční pátraní po klokanech. Vidíme je asi čtyři. Prý je jich normálně víc, ale kvůli dostatku deště nejsou klokani nuceni tolik chodit k cestám a hledat u nich potravu. Jsem z klokanů nadšený, taková vtipná skákající zvířata.
Vracíme se do usedlosti, kde nás čeká večeře. Je s nimi sranda a večeře je chutná, prostě skvělý večer. Ke konci mi ještě dávají teplé oblečení na Destination Outback, já si do Austrálie žádné nevzal, říkal jsem si, jaké bych taky potřeboval v takové teplé zemi. Bude se však v noci hodit, což za chvíli poznám.
V pátek jdu ráno se Stevenem do místního rádia, jehož jméno jsem zapomněl. Myslím si, že budu jen přihlížet, ten chlápek mě však vtáhne do programu, zeptá se mě na pár otázek, odkud jsem, jak se mi líbí Austrálie a tak. Ve vysílání s námi byl ještě Sandy, což je hlavní pořadatel letošního Destination Outback, o kterém taky mluvil. Na konci našeho vstupu mi moderátor řekne, ať se s posluchači rozloučím ve svém rodném jazyce, v Chorvatštině... Chvíli uvažuji, jestli ho mám opravit nebo ne, ale nakonec to nechávám být a prostě řeknu "naslyšenou" v Češtině, nechci mu kazit iluze. A doufám, že neposlouchá žádný Chorvat.
Večer jdu s Grace, Naomi a Vanessou na muzikál Godspell. Celkem se mi líbí, je to v podstatě takový Nový zákon v muzikálu.
V neděli jdu ráno se Stevenem na setkání starých aut. Auta jsou nádherná. Steven se však potom nemá k odchodu, furt potkává další a další známé, s kterými si musí vyměnit spousty informací, takže se to nakonec stává velmi zdlouhavým.
Večer jdu na večeři s Číňanem Henrim. Ten má velmi zajímavou historii. V sedmnácti utekl se svým bratrem z Východního Timoru, který byl uprostřed občanské války. Když dorazil do Austrálie, neuměl ani slovo anglicky, uměl jen portugalsky a čínsky a musel se všechno za chodu naučit, což je obdivuhodné. Společně jsme připravovali různé pokrmy čínské kuchyně, které byly vynikající a až překvapivě zasycující. Na večeři byla celá jeho bližší rodina. Jeho dcera byla v lednu v Praze a zmínila se mi, že viděli prase jen tak se promenádovat po cestě, tak jestli to je v Česku normální. Já jí řekl, že jsem ještě nic takového v životě neviděl, takže to určitě normální nebude. Možná se takhle snaží Češi vyděsit turisty, navrhoval jsem. Také mi dali pár věcí na Destination Outback a já jsem byl připraven.
Komentáře
Okomentovat