Capricorn Ramble
22. dubna jsem se vydal na výlet enormních rozměrů. Výlet, jenž mě, ve společnosti výměnných studentů z několika Rotary distriktů, zavedl do všech koutů Austrálie. Cestovali jsme přes státy New South Wales, Victoria, South Australia, Northern Territory a Queensland. Jediné australské státy, které jsme vynechali, byla Western Australia a Tasmania. Austrálie je prostě moc velká na to, aby se ji dalo celou procestovat za tři týdny.
Jak jsem již řekl, na výletu se podílely čtyři Rotary distrikty, dohromady 43 studentů. Vyzvedávací místo pro náš distrikt bylo v Maitlandu. Já musel započít svou cestu o den dříve než ostatní, jelikož jsem musel jet autobusem do Muswelbrooku, kde jsem přespal u host rodičů Dylana z USA a ti nás pak ráno zavezli na nádraží v Maitlandu. Tam jsme se vřele přivítali s ostatními studenty z mého distriktu. Byl jsem šťastný, že všechny zase po dlouhé době vidím, protože Dubbo je trochu daleko od ostatních měst. Pak již přijel autobus. Řidič Jeremy nám pomohl naložit naše modré batohy do zavazadlového prostoru autobusu a pak jsme nastoupili. V autobusu už seděli lidi z Port Macquarie distriktu. Vydali jsme se na cestu a v Torontu (u Newcastlu (jo, australského Newcastlu, ne toho britského - Angličané byli velmi vynalézaví se svými názvy) v Austrálii, ne v Kanadě) jsme vyzvedli kuchařku Wendy s jejím přívěsem obsahujícím kuchyni a jídlo. Taky jsme vyzvedli Douga, což byl již zkušený řidič, který absolvoval stovky předchozích zájezdů. Jeho úkolem na našem výletě bylo komentovat okolní krajinu, její historii a všemožně nás informovat a také pomáhat Jeremy, který se teprve zaučoval.
Pak jsme se vydali směrem na Sydney, kde jsme vyzvedli další distrikt a také jednoho ze členů našeho Rotary dozoru, Barryho. Celý den jsme byli na cestě, dokud jsme měli všechny studenty a další dva členy Rotary dozoru: Robynn a Steven. Naši první noc jsme strávili v městě Wogga Wogga v chatkách. Rozdělili jsme se na týmy, za které jsme pak měli získavat body: Dragons (můj tým), Beetles, Sharks a Pirates.
Když jsme se ráno probudili, Wendy již pro nás měla připravenou snídani - toasty, marmelády a cereálie. Hned jsme se vydali na cestu. Cílem dneška bylo dostat se do Melbourne, hlavního města státu Victoria a druhého největšího města Austrálie. Na oběd jsme se zastavili v městečku Glenrowan, kde se udála poslední přestřelka známého zbojníka Neda Kellyho, který bojoval proti zkorumpované policii doby. Byl pak zajat a popraven. Celé městečko je tedy takové velké muzeum Neda Kellyho. Je tam socha Neda Kellyho ve svém brnění a spousta obchodů se suvenýry.
Pak jsme pokračovali v naší cestě do Melbourne. Když jsme tam dorazili, Doug nám ukázal, jak postavit naše stany, protože po většinu naší cesty budeme spát právě v nich.
Další den jsme v podstatě celý strávili prozkoumáváním centra Melbourne. Měli jsme rozchod, takže to bylo na nás a každý poznával Melbourne po svém. Mi se město moc líbilo. Z nějakého důvodu na mě působilo mnohem lépe než Sydney.
K večeru začalo pršet. Doufali jsme, že můžeme našim stanům věřit. Déšť však prokázal opak. Stany lehce promokávaly, prostě byly stavěny na suché australské podmínky. Nebylo by to tak hrozné, kdybychom kvůli nedostatečnému místu pro stany nemuseli já a můj tent partner Chris postavit náš stan prakticky v prohlubni v zemi. Ta se začala plnit vodou, která pak pronikla do stanu podlahou a naprosto nás vytopila. Museli jsme se tudíž o půlnoci evakuovat z plovoucího stanu do budovy prádelny, kde jsme byli nuceni strávit noc. Navíc bylo v prádelně světlo, které se z bezpečnostních důvodů nedalo zhasnout, což ještě přidalo našemu komfortu. Já se povodeň snažil zastavit mými ručníky, ty tudíž byly naprosto promočené a ještě několik dní jsem je sušil. Já jsem se ke všemu ale stavil celkem optimisticky a vlastně mě to i celkem bavilo - takové dobrodružství.
Vlhcí jsme se vydali na Great Ocean Road, což je cesta vedoucí kolem rozlehlých útesů a skví se úžasnými výhledy na moře. Zastavili jsme se u Dvanácti apoštolů, což je nejznámější formace skal na Great Ocean Road.
Večer jsme se zastavili v městečku Warnambool, kde jsme zase postavili stany v marném pokusu vysušit je. Šli jsme na laser show o lodi, která se tam v devatenáctém století potopila po nárazu na útes. Moc jsem od toho neočekával, ale byl jsem příjemné překvapen. Trysky stříkaly vodu, na kterou potom laser promítal loď a celý příběh a vypadalo to vážně opravdově.
Většina lidí šla radši preventivně spát do společenské místnosti, jelikož byl předpovězen déšť. Já, i když jsem to předchozí noc schytal ze všech nejhůře, jsem stále choval důvěru ve stany, navíc jsem byl přesvědčen, že jsem ten svůj tentokrát postavil na skvělém místě a tak jsem se rozhodl zůstat. Na co jsem se však nepodíval, byla předpověď větru. Uprostřed noci jsem byl probuzen stanem poletujícím okolo mě. Silný vítr od moře, přesně ten, co onehdy potopil onu loď, na mě svalil můj stan a já jsem se tak v tom zmatku pokusil posbírat všechny svoje věci a v dešti jsem běžel do společenské místnosti. Přihodilo se to ještě několika dalším lidem, tak jsem jim pomáhal přenést věci.
Ráno jsem nalezl svou větrovku případně zakotvenou ve větvích jednoho stromu, tak jsme ji sundali a pak se ještě několik dnů sušila = společně s jedním z ručníků. Toho dne nás čekala další dlouhá jízda - až do Adelaide. Jinak se nic moc zajímavého nepřihodilo. Na autobusu jsme se jako vždy bavili zejména karetními hrami a také jsme zhlédli pár filmů. V Adelaide jsme postavili naše vlhké stany. Protože se jim nepodařilo přes noc vůbec uschnout, Doug se rozhodl, že nebudeme trávit noc v Port Augusta, jak bylo původně v plánu, ale že budeme pokračovat v cestě až do Coober Pedy, kde jsme měli pokoje v hostelu pod zemí. Tím pádem by naše stany mohly hezky proschnout. Také to ale znamenalo, že jsme měli jenom hodinu na prozkoumávání centra Adelaide a taky před námi byla nejdelší jízda - zhruba 11 hodin, nebo i víc.
V Adelaide šla většina lidí do obchodního centra. Já, jelikož jsem již předtím jednou v Adelaide byl, jsem se rozhodl, že půjdu do svého nejoblíbenějšího místa - Adelaide Markets. Šlo se mnou ještě několik šťastlivců. V Adelaide Markets jsme si dali jednu z nejlepších káv, co jsem kdy měl. Do Coober Pedy jsme dorazili v jedenáct v noci a šli jsme rovnou do postele.
Coober Pedy je velmi unikátní městečko. Z důvodu nesnesitelného horka v letních měsících žije 80 procent populace pod zemí, kde si umí udržet příjemnou teplotu 23 stupňů aniž by při tom vyhazovali velké peníze za klimatizaci. Je to také jedno z největších nalezišť opálu na světě a na opálu vlastně celé městečko vyrostlo. Vtipné je, že když všichni žijí podzemí, nepoznáte, kdo je milionář a kdo ne. Milionáři se většinou oblékají jako všichni ostatní: v zašlých montérkách jezdí okolo ve zrezivělém autě a jejich zahrada je plná šrotu, pod zemí se však skrývají paláce s čtyřiceti místnostmi. Coober Pedy má i podstatnou populaci Aboriginců, ostatně jako většina měst takhle hluboko v Outbacku.
Coober Pedy se mi moc líbilo. Bylo jedním z mých nejoblíbenějších míst, co jsme navštívili.
Po Coober Pedy jsme jeli ke King's Canyon, který se nachází poblíž Uluru. Večer byl zajímavý, protože jsme neměli žádný signál a tak se každý musel s každým bavit. Po večeři jsme si sedli kolem ohňe a přišel čas na hymnu. Každý večer totiž nějaký národ zazpíval svou hymnu. Toho večera jsem byl na řadě já. Jelikož jsem byl jediný z Česka, musel jsem zpívat sám. I přesto byli ale všichni z mého zpěvu absolutně nadšení. Před hymnou jsme pak ještě většinou měli tzv. Fine session (pokutovou schůzi). Vždycky dva lidi byli policisté a celý den sledovali, co kdo dělal a pak je pokutovali, ať už to bylo za dělání něčeho hloupého, vtipného, nebo zakázaného. Pokutovaní vždy museli zaplatit několik centů do pokladničky a to všechno pak šlo na Rotary charitu.
Z King's Canyonu jsme se po rovných cestách Outbacku přemístili do Yulara, což je v podstatě takové turistické centrum u slavného Uluru. Díky turismu tam dokonce je vybudováno i letiště. V kempu jsem šel do prádelny a pral jsem si oblečení. Pračky v kempech v Austrálii mají takový protivný zvyk - berou jen jednodolarové mince, takže se po nich vždycky musíte shánět.
V kempu měli na písečné duně takovou vyhlídku na Uluru a tam jsme šli pořídit si nějaké ty fotky Uluru při západu slunce a ráno potom při rozbřesku.
Další den jsme se vypravili k Uluru samotnému. Jak jsme se k němu přibližovali, postupně rostlo a rostlo a taky měnilo tvar, podle úhlu, pod kterým jsme se na ně dívali. Ve skutečnosti vypadá o hodně jinak než typické Uluru na turistických brožurách. Je obrovské. Vážně nesmírný kus kamene. Má nepravidelný tvar a spoustu rýh a hrbolů. Někteří lidé lezli na jeho vrchol, my však ne. Lezení není zakázané, je však silně doporučeno je nedělat, protože se to příčí aboriginské kultuře, pro které je to posvátné místo a taky je to nebezpečné. Jakmile uklouznete a spadnete, je s vámi konec. My jsme se tudíž jen prošli okolo. Pak jsme šli do muzea aboriginské kultury, kde jsem obdivoval tradiční aboriginské umění v galerii. Autobus nás posléze vzal k dalšímu skalnímu útvaru nedaleko Uluru zvaného Kata-Tjuta. My jsme zpozorovali, že z dálky vypadá jako Homer Simpson ležící na zádech. Když slunce začalo zapadat, šli jsme na místo, odkud jsme pozorovali hru zapadajícího světla na Uluru. Bylo tam spoustu lidí - spoustu jiných autobusových zájezdů. Některé z nich byli celkem luxusní - seděli si tam, popíjeli kvalitní vína a jedli ze švédských stolů a pozorovali západ slunce nad Uluru. Několik aboriginských žen tam prodávalo své umění. Dokonce jsem tam mezi všemi těmi turisty potkal i Češku! Snažil jsem se s ní mluvit česky, ale moc mi to nešlo - pořád mi naskakovala angličtina. Asi i jí ale - žila totiž už několik let v New Yorku.
Po Uluru jsme se vydali k Alice Springs. Na cestě jsme se zastavili na oběd na velbloudí farmě, kde jsme měli možnost projet se na velbloudech.
V Alice Springs jsme se šli podívat na Royal Flying Doctors muzeum. Royal Flying Doctors se starají o lékařskou péči pro lidi outbacku a jsou závislí na příspěvcích od charitativních organizací, jako třeba Rotary.
Další den jsme jeli do buše, kde pro nás byla přichystána přednáška o Aborigincích a jejich kultuře. Také jsme měli bush chleba a mohli jsme ochutnat tradiční aboriginské pochoutky: všemožná semínka a malé plody a taky klokaní ocas a larvu (Witchetty grub). Já jsem bohužel nebyl schopný pozřít klokaní ocas ani tu larvu, tak nevím, jak asi chutnají. Nemyslím si ale, že nějak zvláště dobře. Pak jsme měli možnost nakoupit si tradiční aboriginské umění. Já si koupil obraz banánů buše.
Po Alice Springs nás čekala dlouhá, čtyřdenní cesta do tropických Cairns na severu Queenslandu. V předchozích letech letěli letadlem z Alice do Cairns tento rok jsme to ale z nějakého důvodu museli celé ujet na autobusu. Přidali jsme si tudíž několik dalších dnů rovných dálnic Outbacku. V jedné ze zastávek, Mt Isa, jsme se šli podívat do dolu na uhlí. Něco podobného, jako hornické muzeum v Petřkovicích. Jinak jsme vždycky přespali v kempech u osamocených stanic na cestě.
Když jsme se začali blížit k pobřežnímu městu Townsville na posledním dnu naší cesty do Cairns, byli jsme nadšení, protože se všechno začínalo zelenat a objevily se lesy! Něco tak zeleného jsme viděli naposledy v Melbourne. Po hodině cesty po pobřeží jsme dorazili do Cairns, turistického centra severního Queenslandu a, se svou populací 148000 obyvatel, vůbec největšího města v širém okolí. V Cairns jsme opět nemuseli spát v našich stanech, nýbrž jsme měli připravené pokoje po třech v jednom hostelu.
Večer jsme se šli projít po večerních Cairns. Je to velmi pěkné, zároveň ale velmi turistické místo. Jelikož v Cairns není žádná pořádná pláž jako taková a i kdyby byla, většinu času by se v ní nedalo plavat z důvodu jedovatých medůz a krokodýlů, vystavělo město pro své obyvatele takový veřejný bazén na pobřeží, kterému se říká laguna, který i má svou malou písečnou pláž.
Další den zrána jsme vyrazili s jiným řidičem v jiném autobuse na výlet do Cairns Tablelands (vrchoviny). To byl jeden z mých nejoblíbenějších dnů. Jeli jsme přes pralesy Cairns obklopující a které jsou mimochodem nejstarší nepřetržitě existující pralesy na světě a zastavili jsme se u stromu, jenž údajně inspiroval takový ten velký strom v Cameronově Avataru.
Další zastávkou bylo průzračné jezírko, do kterého prý místní lidé zavlekli sladkovodního krokodýla, i když tam prý normálně nežije. V jezírku jsme se koupali, sladkovodní krokodýl nám starosti nedělal, prý nekouše. Měli jsme oběd a po něm jsme jeli k vodopádu, který jsme měli možnost podplavat, což bylo skvělé. Poslední atrakcí dne pak byla přírodní vodní skluzavka, na které jsme si užili spoustu zábavy.
Druhý den našeho pobytu v Cairns jsme se vydali na největší útes světa - Velký bariérový útes (Great Barrier Reef). Ráno jsme se nalodili na menší loď, která nás zavezla na útes. Na cestě nám vysvětlovali, jak se správně potápět, jak komunikovat pod vodou a všechny podobné nezbytnosti a také nám prozradili něco o útesu samotném. Mně se při cestě na útes udělalo trochu zle, pak už o ale bylo lepší a na cestě zpátky jsem byl v pohodě.
Útes byl naprosto úžasný - hra všech barev a světel a tolik ryb, co jsem ještě v životě neviděl. Šnorchlovali jsme, dostali jsme však i možnost potápění a jak jsem si předtím nemyslel, že by v tom byl nějaký podstatný rozdíl, posléze jsem zjistil, že jsem se mýlil. Potápění je o tolik moc lepší. Být mezi korály je naprosto jiný pocit, než se jen na ně dívat svrchu. Někteří lidé zahlédli žraloka, já jsem však o něj přišel, neboť jsem se nejspíš zrovna díval někam jinam.
Šlo ale na útesu vidět, že se na něm projevuje ono nechvalně známé vybělování - některé korály vypadaly celkem mrtvě. Toto všechno je výsledkem globálního oteplování a jestli se korály nepřizpůsobí, můžou být úplně vyhubeny.
Po prosluněných tropických Cairns jsme se přesunuli po pobřeží na jih do Airlie Beach - pořád tropy, pořád útes. Airlie Beach je druhé obří turistické centrum, což je dáno zejména souostrovím Whitsundays, na kterých se nachází například jedna z nejbělejších pláží na světě, Whitehaven Beach, kde byli natáčeny scény i z Pirátů z Karibiku. Několik týdnů před naším příjezdem se ale ráj proměnil v peklo, když byla ona oblast postižena tropickou cyklónou Debbie. Vítr doslova strhal listí ze stromů, takže to vypadalo zajímavě.
Vypluli jsme na moře na malé loďce - říkají tomu ocean rafting - a ta skvěle skákala na vlnách, bylo hodně zábavy snažit se udržet. Nejprve jsme měli šnorchlovat, naneštěstí byla většina útesu v tamních vodách zničena právě onou cyklonou - vlny až osm metrů vysoké zdemolovala vysoké procento korálů, což je věčná škoda. Samozřejmě jsme se zastavili na Whitehaven Beach, kde jsme měli oběd a která vypadala skvěle i bez listnatých stromů na pozadí.
Z Airlie Beach jsme se vydali opět na jih na farmu The Old Station Heritage Show poblíž města Rockhampton. Tam jsme měli možnost poznat, jak typický "Queenslander" (typ domu) vypadá. Byla to celkem stará usedlost z 19. století. Sympatická stará paní nás tam provedla a ukázala nám i jejich malou klokaní farmu, kde se starají o raněné klokany a jiné vačnatce.
Večer jsme pak měli karaoke noc, kterou si všichni velmi užili.
Dalšího dne jsme měli v plánu dojet na Sunshine Coast okolo dvou odpoledne, abychom tam ještě měli část jít na pláž. Naneštěstí se ale před námi přihodila smrtelná nehoda a jejím objížděním jsme ztratili tři hodiny. Když jsme přijeli, a než jsme postavili stany, byla už tma a my jsme se mohli po pláži tak akorát projít.
Ze Sunshine Coast jsme pak opět směřovali na jih a objeli jsme Brisbane, hlavní město Queenslandu, abychom mohli dorazit do Gold Cost, kde jsme šli do zábavního parku Warner Bros' Movie World. Gold Coast je totiž přezdíváno "theme park capital of Australia" (hlavní město Austrálie pro zábavní parky), jelikož je jich v něm pět. V Movie World jsme se projeli na různých horských drahách (já tedy nešel na ty nejhorší, většinou se mi z nich dělá špatně) a pak jsme už směřovali na Byron Bay, co se už nachází v New South Wales.
Byron Bay je hippie město - plné hipíků v dodávkách, kouřících marihuanu. Měli jsme tam čas projít se městem, které se mi také líbilo - mělo dobrou atmosféru. Večer jsme měli poslední setkání, tak to bylo takové dojemné a já dostal koalu za můj skvělý zpěv české hymny.
V noci zase pršelo a můj stan začal propouštět vodu, tak mi naše kuchařka nabídla, že můžu spát v úložném prostoru autobusu. Rozhodl jsem se to udělat, prostě kvůli zážitku, že můžu říct, že jsem spal v úložném prostoru autobusu.
Když jsme se vzbudili, naposledy jsme sbalili stany a vydali jsme se na naši poslední cestu - cestu domů. Celý den byl plný loučení - jak distrikty postupně opouštěly autobus. Nakonec byl i můj distrikt vysazen v Maitlandu a já jsem pak byl vyzvednut společně s Dylanem jeho host tátou a sestrou a dva dny později jsem nastoupil na autobus, který mě zavezl do Dubbo.
Celý výlet uběhl strašně rychle - sám jsem tomu nemohl uvěřit. Strašně jsem si to užíval a chtěl jsem, aby to ještě pokračovalo. Každopádně jsem strašně šťastný, že jsem na tento zájezd mohl jet. Spousty jsem toho viděl, zažil, ale hlavně jsem si vytvořil mnohá přátelství na život.
Jak jsem již řekl, na výletu se podílely čtyři Rotary distrikty, dohromady 43 studentů. Vyzvedávací místo pro náš distrikt bylo v Maitlandu. Já musel započít svou cestu o den dříve než ostatní, jelikož jsem musel jet autobusem do Muswelbrooku, kde jsem přespal u host rodičů Dylana z USA a ti nás pak ráno zavezli na nádraží v Maitlandu. Tam jsme se vřele přivítali s ostatními studenty z mého distriktu. Byl jsem šťastný, že všechny zase po dlouhé době vidím, protože Dubbo je trochu daleko od ostatních měst. Pak již přijel autobus. Řidič Jeremy nám pomohl naložit naše modré batohy do zavazadlového prostoru autobusu a pak jsme nastoupili. V autobusu už seděli lidi z Port Macquarie distriktu. Vydali jsme se na cestu a v Torontu (u Newcastlu (jo, australského Newcastlu, ne toho britského - Angličané byli velmi vynalézaví se svými názvy) v Austrálii, ne v Kanadě) jsme vyzvedli kuchařku Wendy s jejím přívěsem obsahujícím kuchyni a jídlo. Taky jsme vyzvedli Douga, což byl již zkušený řidič, který absolvoval stovky předchozích zájezdů. Jeho úkolem na našem výletě bylo komentovat okolní krajinu, její historii a všemožně nás informovat a také pomáhat Jeremy, který se teprve zaučoval.
Pak jsme se vydali směrem na Sydney, kde jsme vyzvedli další distrikt a také jednoho ze členů našeho Rotary dozoru, Barryho. Celý den jsme byli na cestě, dokud jsme měli všechny studenty a další dva členy Rotary dozoru: Robynn a Steven. Naši první noc jsme strávili v městě Wogga Wogga v chatkách. Rozdělili jsme se na týmy, za které jsme pak měli získavat body: Dragons (můj tým), Beetles, Sharks a Pirates.
Když jsme se ráno probudili, Wendy již pro nás měla připravenou snídani - toasty, marmelády a cereálie. Hned jsme se vydali na cestu. Cílem dneška bylo dostat se do Melbourne, hlavního města státu Victoria a druhého největšího města Austrálie. Na oběd jsme se zastavili v městečku Glenrowan, kde se udála poslední přestřelka známého zbojníka Neda Kellyho, který bojoval proti zkorumpované policii doby. Byl pak zajat a popraven. Celé městečko je tedy takové velké muzeum Neda Kellyho. Je tam socha Neda Kellyho ve svém brnění a spousta obchodů se suvenýry.
Pak jsme pokračovali v naší cestě do Melbourne. Když jsme tam dorazili, Doug nám ukázal, jak postavit naše stany, protože po většinu naší cesty budeme spát právě v nich.
Další den jsme v podstatě celý strávili prozkoumáváním centra Melbourne. Měli jsme rozchod, takže to bylo na nás a každý poznával Melbourne po svém. Mi se město moc líbilo. Z nějakého důvodu na mě působilo mnohem lépe než Sydney.
V AC/DC street
Mekáč - doslovně
Knihovna
K večeru začalo pršet. Doufali jsme, že můžeme našim stanům věřit. Déšť však prokázal opak. Stany lehce promokávaly, prostě byly stavěny na suché australské podmínky. Nebylo by to tak hrozné, kdybychom kvůli nedostatečnému místu pro stany nemuseli já a můj tent partner Chris postavit náš stan prakticky v prohlubni v zemi. Ta se začala plnit vodou, která pak pronikla do stanu podlahou a naprosto nás vytopila. Museli jsme se tudíž o půlnoci evakuovat z plovoucího stanu do budovy prádelny, kde jsme byli nuceni strávit noc. Navíc bylo v prádelně světlo, které se z bezpečnostních důvodů nedalo zhasnout, což ještě přidalo našemu komfortu. Já se povodeň snažil zastavit mými ručníky, ty tudíž byly naprosto promočené a ještě několik dní jsem je sušil. Já jsem se ke všemu ale stavil celkem optimisticky a vlastně mě to i celkem bavilo - takové dobrodružství.
Vlhcí jsme se vydali na Great Ocean Road, což je cesta vedoucí kolem rozlehlých útesů a skví se úžasnými výhledy na moře. Zastavili jsme se u Dvanácti apoštolů, což je nejznámější formace skal na Great Ocean Road.
Večer jsme se zastavili v městečku Warnambool, kde jsme zase postavili stany v marném pokusu vysušit je. Šli jsme na laser show o lodi, která se tam v devatenáctém století potopila po nárazu na útes. Moc jsem od toho neočekával, ale byl jsem příjemné překvapen. Trysky stříkaly vodu, na kterou potom laser promítal loď a celý příběh a vypadalo to vážně opravdově.
Většina lidí šla radši preventivně spát do společenské místnosti, jelikož byl předpovězen déšť. Já, i když jsem to předchozí noc schytal ze všech nejhůře, jsem stále choval důvěru ve stany, navíc jsem byl přesvědčen, že jsem ten svůj tentokrát postavil na skvělém místě a tak jsem se rozhodl zůstat. Na co jsem se však nepodíval, byla předpověď větru. Uprostřed noci jsem byl probuzen stanem poletujícím okolo mě. Silný vítr od moře, přesně ten, co onehdy potopil onu loď, na mě svalil můj stan a já jsem se tak v tom zmatku pokusil posbírat všechny svoje věci a v dešti jsem běžel do společenské místnosti. Přihodilo se to ještě několika dalším lidem, tak jsem jim pomáhal přenést věci.
Ráno jsem nalezl svou větrovku případně zakotvenou ve větvích jednoho stromu, tak jsme ji sundali a pak se ještě několik dnů sušila = společně s jedním z ručníků. Toho dne nás čekala další dlouhá jízda - až do Adelaide. Jinak se nic moc zajímavého nepřihodilo. Na autobusu jsme se jako vždy bavili zejména karetními hrami a také jsme zhlédli pár filmů. V Adelaide jsme postavili naše vlhké stany. Protože se jim nepodařilo přes noc vůbec uschnout, Doug se rozhodl, že nebudeme trávit noc v Port Augusta, jak bylo původně v plánu, ale že budeme pokračovat v cestě až do Coober Pedy, kde jsme měli pokoje v hostelu pod zemí. Tím pádem by naše stany mohly hezky proschnout. Také to ale znamenalo, že jsme měli jenom hodinu na prozkoumávání centra Adelaide a taky před námi byla nejdelší jízda - zhruba 11 hodin, nebo i víc.
V Adelaide šla většina lidí do obchodního centra. Já, jelikož jsem již předtím jednou v Adelaide byl, jsem se rozhodl, že půjdu do svého nejoblíbenějšího místa - Adelaide Markets. Šlo se mnou ještě několik šťastlivců. V Adelaide Markets jsme si dali jednu z nejlepších káv, co jsem kdy měl. Do Coober Pedy jsme dorazili v jedenáct v noci a šli jsme rovnou do postele.
Solné jezero na cestě do Coober Pedy
Coober Pedy je velmi unikátní městečko. Z důvodu nesnesitelného horka v letních měsících žije 80 procent populace pod zemí, kde si umí udržet příjemnou teplotu 23 stupňů aniž by při tom vyhazovali velké peníze za klimatizaci. Je to také jedno z největších nalezišť opálu na světě a na opálu vlastně celé městečko vyrostlo. Vtipné je, že když všichni žijí podzemí, nepoznáte, kdo je milionář a kdo ne. Milionáři se většinou oblékají jako všichni ostatní: v zašlých montérkách jezdí okolo ve zrezivělém autě a jejich zahrada je plná šrotu, pod zemí se však skrývají paláce s čtyřiceti místnostmi. Coober Pedy má i podstatnou populaci Aboriginců, ostatně jako většina měst takhle hluboko v Outbacku.
Coober Pedy se mi moc líbilo. Bylo jedním z mých nejoblíbenějších míst, co jsme navštívili.
Ranní služba v kuchyni
V muzeu opálů
Tak se podzemí žilo kdysi
Trochu modernější
Horník
Opálová bižuterie
Golfové hřiště - bez trávy
Podzemní kostel
Hledali jsme opály..
Krajina kolem Coober Pedy - Mars
Dokonce tam natáčeli i nějaké sci-fi a loď tam nechali
Podzemní galerie
Po Coober Pedy jsme jeli ke King's Canyon, který se nachází poblíž Uluru. Večer byl zajímavý, protože jsme neměli žádný signál a tak se každý musel s každým bavit. Po večeři jsme si sedli kolem ohňe a přišel čas na hymnu. Každý večer totiž nějaký národ zazpíval svou hymnu. Toho večera jsem byl na řadě já. Jelikož jsem byl jediný z Česka, musel jsem zpívat sám. I přesto byli ale všichni z mého zpěvu absolutně nadšení. Před hymnou jsme pak ještě většinou měli tzv. Fine session (pokutovou schůzi). Vždycky dva lidi byli policisté a celý den sledovali, co kdo dělal a pak je pokutovali, ať už to bylo za dělání něčeho hloupého, vtipného, nebo zakázaného. Pokutovaní vždy museli zaplatit několik centů do pokladničky a to všechno pak šlo na Rotary charitu.
Z King's Canyonu jsme se po rovných cestách Outbacku přemístili do Yulara, což je v podstatě takové turistické centrum u slavného Uluru. Díky turismu tam dokonce je vybudováno i letiště. V kempu jsem šel do prádelny a pral jsem si oblečení. Pračky v kempech v Austrálii mají takový protivný zvyk - berou jen jednodolarové mince, takže se po nich vždycky musíte shánět.
V kempu měli na písečné duně takovou vyhlídku na Uluru a tam jsme šli pořídit si nějaké ty fotky Uluru při západu slunce a ráno potom při rozbřesku.
Další den jsme se vypravili k Uluru samotnému. Jak jsme se k němu přibližovali, postupně rostlo a rostlo a taky měnilo tvar, podle úhlu, pod kterým jsme se na ně dívali. Ve skutečnosti vypadá o hodně jinak než typické Uluru na turistických brožurách. Je obrovské. Vážně nesmírný kus kamene. Má nepravidelný tvar a spoustu rýh a hrbolů. Někteří lidé lezli na jeho vrchol, my však ne. Lezení není zakázané, je však silně doporučeno je nedělat, protože se to příčí aboriginské kultuře, pro které je to posvátné místo a taky je to nebezpečné. Jakmile uklouznete a spadnete, je s vámi konec. My jsme se tudíž jen prošli okolo. Pak jsme šli do muzea aboriginské kultury, kde jsem obdivoval tradiční aboriginské umění v galerii. Autobus nás posléze vzal k dalšímu skalnímu útvaru nedaleko Uluru zvaného Kata-Tjuta. My jsme zpozorovali, že z dálky vypadá jako Homer Simpson ležící na zádech. Když slunce začalo zapadat, šli jsme na místo, odkud jsme pozorovali hru zapadajícího světla na Uluru. Bylo tam spoustu lidí - spoustu jiných autobusových zájezdů. Některé z nich byli celkem luxusní - seděli si tam, popíjeli kvalitní vína a jedli ze švédských stolů a pozorovali západ slunce nad Uluru. Několik aboriginských žen tam prodávalo své umění. Dokonce jsem tam mezi všemi těmi turisty potkal i Češku! Snažil jsem se s ní mluvit česky, ale moc mi to nešlo - pořád mi naskakovala angličtina. Asi i jí ale - žila totiž už několik let v New Yorku.
Homer Simpson
S Češkou
Po Uluru jsme se vydali k Alice Springs. Na cestě jsme se zastavili na oběd na velbloudí farmě, kde jsme měli možnost projet se na velbloudech.
Náš řidič Jeremy - autobus je prý pohodlnější
Na zádech velblouda
V Alice Springs jsme se šli podívat na Royal Flying Doctors muzeum. Royal Flying Doctors se starají o lékařskou péči pro lidi outbacku a jsou závislí na příspěvcích od charitativních organizací, jako třeba Rotary.
Další den jsme jeli do buše, kde pro nás byla přichystána přednáška o Aborigincích a jejich kultuře. Také jsme měli bush chleba a mohli jsme ochutnat tradiční aboriginské pochoutky: všemožná semínka a malé plody a taky klokaní ocas a larvu (Witchetty grub). Já jsem bohužel nebyl schopný pozřít klokaní ocas ani tu larvu, tak nevím, jak asi chutnají. Nemyslím si ale, že nějak zvláště dobře. Pak jsme měli možnost nakoupit si tradiční aboriginské umění. Já si koupil obraz banánů buše.
Takhle vypadají řeky vprostřed Austrálie
Po Alice Springs nás čekala dlouhá, čtyřdenní cesta do tropických Cairns na severu Queenslandu. V předchozích letech letěli letadlem z Alice do Cairns tento rok jsme to ale z nějakého důvodu museli celé ujet na autobusu. Přidali jsme si tudíž několik dalších dnů rovných dálnic Outbacku. V jedné ze zastávek, Mt Isa, jsme se šli podívat do dolu na uhlí. Něco podobného, jako hornické muzeum v Petřkovicích. Jinak jsme vždycky přespali v kempech u osamocených stanic na cestě.
Devil's Rocks
Všude byli pavouci - snad jej vidíte
Taky byla krajina posetá termitišti
Když jsme se začali blížit k pobřežnímu městu Townsville na posledním dnu naší cesty do Cairns, byli jsme nadšení, protože se všechno začínalo zelenat a objevily se lesy! Něco tak zeleného jsme viděli naposledy v Melbourne. Po hodině cesty po pobřeží jsme dorazili do Cairns, turistického centra severního Queenslandu a, se svou populací 148000 obyvatel, vůbec největšího města v širém okolí. V Cairns jsme opět nemuseli spát v našich stanech, nýbrž jsme měli připravené pokoje po třech v jednom hostelu.
Večer jsme se šli projít po večerních Cairns. Je to velmi pěkné, zároveň ale velmi turistické místo. Jelikož v Cairns není žádná pořádná pláž jako taková a i kdyby byla, většinu času by se v ní nedalo plavat z důvodu jedovatých medůz a krokodýlů, vystavělo město pro své obyvatele takový veřejný bazén na pobřeží, kterému se říká laguna, který i má svou malou písečnou pláž.
Netopýři
Další den zrána jsme vyrazili s jiným řidičem v jiném autobuse na výlet do Cairns Tablelands (vrchoviny). To byl jeden z mých nejoblíbenějších dnů. Jeli jsme přes pralesy Cairns obklopující a které jsou mimochodem nejstarší nepřetržitě existující pralesy na světě a zastavili jsme se u stromu, jenž údajně inspiroval takový ten velký strom v Cameronově Avataru.
Další zastávkou bylo průzračné jezírko, do kterého prý místní lidé zavlekli sladkovodního krokodýla, i když tam prý normálně nežije. V jezírku jsme se koupali, sladkovodní krokodýl nám starosti nedělal, prý nekouše. Měli jsme oběd a po něm jsme jeli k vodopádu, který jsme měli možnost podplavat, což bylo skvělé. Poslední atrakcí dne pak byla přírodní vodní skluzavka, na které jsme si užili spoustu zábavy.
Skluzavka
Druhý den našeho pobytu v Cairns jsme se vydali na největší útes světa - Velký bariérový útes (Great Barrier Reef). Ráno jsme se nalodili na menší loď, která nás zavezla na útes. Na cestě nám vysvětlovali, jak se správně potápět, jak komunikovat pod vodou a všechny podobné nezbytnosti a také nám prozradili něco o útesu samotném. Mně se při cestě na útes udělalo trochu zle, pak už o ale bylo lepší a na cestě zpátky jsem byl v pohodě.
Útes byl naprosto úžasný - hra všech barev a světel a tolik ryb, co jsem ještě v životě neviděl. Šnorchlovali jsme, dostali jsme však i možnost potápění a jak jsem si předtím nemyslel, že by v tom byl nějaký podstatný rozdíl, posléze jsem zjistil, že jsem se mýlil. Potápění je o tolik moc lepší. Být mezi korály je naprosto jiný pocit, než se jen na ně dívat svrchu. Někteří lidé zahlédli žraloka, já jsem však o něj přišel, neboť jsem se nejspíš zrovna díval někam jinam.
Šlo ale na útesu vidět, že se na něm projevuje ono nechvalně známé vybělování - některé korály vypadaly celkem mrtvě. Toto všechno je výsledkem globálního oteplování a jestli se korály nepřizpůsobí, můžou být úplně vyhubeny.
Po prosluněných tropických Cairns jsme se přesunuli po pobřeží na jih do Airlie Beach - pořád tropy, pořád útes. Airlie Beach je druhé obří turistické centrum, což je dáno zejména souostrovím Whitsundays, na kterých se nachází například jedna z nejbělejších pláží na světě, Whitehaven Beach, kde byli natáčeny scény i z Pirátů z Karibiku. Několik týdnů před naším příjezdem se ale ráj proměnil v peklo, když byla ona oblast postižena tropickou cyklónou Debbie. Vítr doslova strhal listí ze stromů, takže to vypadalo zajímavě.
Vypluli jsme na moře na malé loďce - říkají tomu ocean rafting - a ta skvěle skákala na vlnách, bylo hodně zábavy snažit se udržet. Nejprve jsme měli šnorchlovat, naneštěstí byla většina útesu v tamních vodách zničena právě onou cyklonou - vlny až osm metrů vysoké zdemolovala vysoké procento korálů, což je věčná škoda. Samozřejmě jsme se zastavili na Whitehaven Beach, kde jsme měli oběd a která vypadala skvěle i bez listnatých stromů na pozadí.
Z Airlie Beach jsme se vydali opět na jih na farmu The Old Station Heritage Show poblíž města Rockhampton. Tam jsme měli možnost poznat, jak typický "Queenslander" (typ domu) vypadá. Byla to celkem stará usedlost z 19. století. Sympatická stará paní nás tam provedla a ukázala nám i jejich malou klokaní farmu, kde se starají o raněné klokany a jiné vačnatce.
Večer jsme pak měli karaoke noc, kterou si všichni velmi užili.
Dalšího dne jsme měli v plánu dojet na Sunshine Coast okolo dvou odpoledne, abychom tam ještě měli část jít na pláž. Naneštěstí se ale před námi přihodila smrtelná nehoda a jejím objížděním jsme ztratili tři hodiny. Když jsme přijeli, a než jsme postavili stany, byla už tma a my jsme se mohli po pláži tak akorát projít.
Ze Sunshine Coast jsme pak opět směřovali na jih a objeli jsme Brisbane, hlavní město Queenslandu, abychom mohli dorazit do Gold Cost, kde jsme šli do zábavního parku Warner Bros' Movie World. Gold Coast je totiž přezdíváno "theme park capital of Australia" (hlavní město Austrálie pro zábavní parky), jelikož je jich v něm pět. V Movie World jsme se projeli na různých horských drahách (já tedy nešel na ty nejhorší, většinou se mi z nich dělá špatně) a pak jsme už směřovali na Byron Bay, co se už nachází v New South Wales.
Byron Bay je hippie město - plné hipíků v dodávkách, kouřících marihuanu. Měli jsme tam čas projít se městem, které se mi také líbilo - mělo dobrou atmosféru. Večer jsme měli poslední setkání, tak to bylo takové dojemné a já dostal koalu za můj skvělý zpěv české hymny.
V noci zase pršelo a můj stan začal propouštět vodu, tak mi naše kuchařka nabídla, že můžu spát v úložném prostoru autobusu. Rozhodl jsem se to udělat, prostě kvůli zážitku, že můžu říct, že jsem spal v úložném prostoru autobusu.
Když jsme se vzbudili, naposledy jsme sbalili stany a vydali jsme se na naši poslední cestu - cestu domů. Celý den byl plný loučení - jak distrikty postupně opouštěly autobus. Nakonec byl i můj distrikt vysazen v Maitlandu a já jsem pak byl vyzvednut společně s Dylanem jeho host tátou a sestrou a dva dny později jsem nastoupil na autobus, který mě zavezl do Dubbo.
Celý výlet uběhl strašně rychle - sám jsem tomu nemohl uvěřit. Strašně jsem si to užíval a chtěl jsem, aby to ještě pokračovalo. Každopádně jsem strašně šťastný, že jsem na tento zájezd mohl jet. Spousty jsem toho viděl, zažil, ale hlavně jsem si vytvořil mnohá přátelství na život.
Komentáře
Okomentovat