Destination Outback 2016

V uplynulém týdnu jsem se díky svému Rotary klubu mohl zúčastnit skvělé akce - osmidenní výpravy do Australského Outbacku.

Outback je v podstatě označení pro vnitřek Austrálie, pro onu pustou část vzdálenou od moře. Je to neuvěřitelně obrovské a pusté místo, které se zcela vymyká uvažování Evropana. Dokud to nezažijete, tak to nepochopíte. Zkuste si například představit farmu velkou jako celá ČR. Ano, na tak velkém pozemku tady někteří farmáři hospodaří. Většinu roku je zde obrovské sucho a těch málo lidí, co tu žije, musí neustále bojovat s nedostatkem vody. Protože je však má výměna výjimečná, byly i podmínky v Outbacku výjimečné. Měli tam totiž velmi nadprůměrné množství srážek. A proto byla občas z krajiny vyloženě bažina a tam, kde byste dříve viděli jen rudý žhavý písek australského kontinentu, rostla nyní zelená tráva a květiny. Což zapříčinilo také menší výskyt klokanů, emů a jiné zvěře v blízkosti cest, kteří když nemají dost trávy, tak z nějakého záhadného důvodu postávají kolem cest, někdy dokonce na cestách samotných.

U zvířat se pozastavím. Znak Austrálie, klokana, najdete povětšinou rozpláclého na vozovce. Jsou to totiž strašně stupidní zvířat, jak jsem měl tu čest poznat. Klokani i emu i jiné druhy. Možná bude na vině horko, ale i tak, které zvíře by tak často skákalo pod auta a s takovým nadšením, jako právě tito dva endemité. Třeba situace: vidíte skupinu emů, jedna na jedné straně cesty, druhá na druhé straně cesty. Co udělají? Normální zvířata by utekla směrem od cesty, ve strachu z toho ďábelského stroje na ní. Ale to oni ne. Oni utíkají na opačnou stranu a vrhají se na cestu přímo před auto. Toto chování je těžké pochopit. Naštěstí se množí jako krysy, takže když nějakému ublížíte, ekosystému to nijak neuškodí. Je pak jasné, proč je Australané častují ne zrovna pěknými výrazy.

Další zvířata, která nemají zrovna dvakrát v lásce zvláště farmáři jsou psi dingo. Na rozdíl od předchozích dvou druhů nejsou tak pitomí a je těžké je spatřit. Daleko lehčí je spatřit dobytek jimi zabitý. Snem každého farmáře je tak vymýtit tyto otravné vychytralé bestie. Jediný dingo, kterého jsem spatřil, visel mrtvý na háku. Byl chycen farmáři a vystaven na výstrahu ostatním jeho příbuzným: tohle my tu s vámi děláme. Celá hranice NSW a Queenslandu je kvůli nim pokrytá plotem zvaným Dingo Fence, jehož úkolem je udržet psy na Queenslandské straně, kde se jich nachází víc.

Za celý DO2016 jsem neviděl jediného hada, pavouka, štíra, krokodýla, žraloka, medúzy nebo něco obdobně nebezpečného. U dvou posledně zmíněných můžete namítnout, že se vyskytují převážně v moři a Outback je přece pravým opakem moře. A máte pravdu. U všech ostatních vaše námitka však neplatí a mám tedy důkaz, že Austrálie není tak nebezpečná, jak by se mohlo zdát po přečtení, kde se nachází devět z deseti nejjedovatějších hadů na světě. Berte to tak: většinu Australanů nezabil had. Většinu zabil pavouk. Ne, sranda, daleko víc lidí zabije klokan svým stupidním skokem před auto, motorku, nebo i kolo. Takže velmi bezpečné.

Další nepostradatelnou součástí krajiny jsou krávy, ovce, kozy a jiný farmám náležející dobytek. A velbloudi. Ti se totiž používali ke kolonizaci vnitrozemí (která se moc nepovedla, podíváte-li se na pustotu Outbacku), dokonce s nimi v balíčku byli Afghánci, kteří je uměli kontrolovat. Nevyfotil jsem žádného Afghánce, ti už z krajiny celkem vymizeli, velbloudy jsem však našel.

A jaký byl DO2016? Skvělý. DO je charitativní akce Rotary klubu Dubbo South, kterou pořádají co dva roky. Je to velmi originální způsob získávání peněz pro charity. Peníze jdou zejména na Royal Flying Doctors, což je organizace, která zajišťuje lékařskou péči lidem v Outbacku, a na potřebu komunit v Outbacku, jimiž jsme projížděli. Velice dojímavé bylo vidět malého chlapečka, který by bez DO nemohl žít, protože trpí vzácnou poruchou srůstu kostí, na kterou jeho sestra zemřela. Dnes má už čtyři roky a nedávno poprvé viděl déšť. Bylo hrozně dojemné jej vidět, jak si hraje s míčem.

Jezdili jsme z hospody do hospody, z farmy na farmu, z osady do osady. Okolo nádherné scenérie, plochy prostírající se od obzoru k obzoru, bažiny, stolové hory, písečné duny.. Vše rozlehlé, nekonečné, opuštěné. V Evropě většinou řídíte auto abyste se někam dostali, v Outbacku jej však řídíte z pouhé radosti z jízdy, z pouhého požitku zdolávání písečných cest.

Velkou roli v životě lidí v Outbacku hraje alkohol. Když žijete na tak obrovském území, málo v kontaktu s lidmi, tak nějak přirozeně tíhnete k alkoholu, jakožto uklidňujícímu příteli v nouzi. Jsou zde případy farmářů, kterým z důvodu nadměrného sucha začal umírat dobytek a oni tak v depresi začali pít a pít až to nakonec skončilo sebevraždou. Proto jsou tady všude hospody. Naše cesta jimi byla protkaná. Každý večer jsme zakotvili u 'hotelu.' Většinou to byla samozřejmě spíše pouhá hospoda. Někteří účastníci byli velmi pivově založeni. Vždy byste je potkali s lahví piva v ruce (aspoň tedy na DO). Dokonce i v podnapilosti řídili na 'silnicích' Outbacku. Začínal jsem si myslet, že v Outbacku jsou pouhé dva typy lidí: lidi v lihu, nebo vůbec žádní lidi. Ne všichni účastníci DO však byli takoví. Obecně platilo pravidlo: čím blíže k pobřeží žili, tím méně pili a tím se jim dalo lépe rozumět. Ztráta moře se nejspíš musí kompenzovat dodáváním tekutin ve správném pitném režimu.

Lidé z buše používali hodně australského slangu. Pro správné fungování jsem se proto musel naučit několik důležitých slov australského slovníku. Například je životně důležité vědět, co znamená termín 'sheilas' a co 'blokes.' Na záchodech totiž bylo napsáno právě toto a já naštěstí věděl, že sheilas jsou hovorově ženy a blokes muži. Kdybych to nevěděl, mohl bych se dostat do menších nepříjemností.

Trasa naší cesty vedla po většinou neasfaltovaných cestách Outbacku a procházela třemi australskými státy: Novým Jižním Walesem, Jižní Austrálií a Queenslandem. Pokusím se tady dát mapu, abyste to vše viděli jak to leží a běží.

https://drive.google.com/open?id=17ZMJRBHjX3FFj3L9eMqe8NOsyCk&usp=sharing

Start byl v dědině zvané Albert, u údajně slavného Rabit Trap Hotelu, tedy Hotelu králičí pasti, jež je pojmenován podle gigantické králičí pasti na jeho průčelí. Tam jsem se poprvé setkal se spoustou lidí, s nimiž budu nyní trávit tento výlet. Někteří lidé se opili a jeden vlezl do cizího swagu (takový australský spací pytel s matrací, používaný místo stanu) a pomočil jej. Krásný začátek pro některé.

Další den ráno se vydáváme na dlouhou cestu směrem Outback. Jedu v autě s Georgem Richmondem, jež byl prezidentem Rotary Club of Dubbo South minulý rok a Geoffem Koertzem, který pochází z dědiny Narromine a vlastní farmu a přepravní firmu. Většinu času řídí Geoff, jde mu to lépe než Georgovi. Za chvíli už jsme na prašné cestě a lidi už zmizeli. Vyslovím své překvapení nad faktem, že jsme už pár hodin nepotkali žádné auto jedoucí v protisměru a oni se jen zasmějí. Jedeme přes těžařské městečko Cobart, kde se stavíme na kávu. Ptáme se nějakých blokes sedících venku s kávou, kde je nejlepší a pak na ni jdeme. Byla vcelku dobrá, tak jim děkujeme za tip. Pak míříme dál a krajina je stále opuštěnější a projíždíme kusem země, který mě naprosto uchvátí svou placatostí. Něco tak placatého jsem ještě neviděl, kromě moře. Přejíždíme řeku Darling, která si to líně plyne, protože je 90 metrů nad mořem a do něj jí zbývá ještě pár tisíc kilometrů. Hned za řekou je hospoda Tilpa, kde máme oběd. Geoff si povídá s nějakým farmářem z jiného kouta Austrálie o tom, jak onomu farmáři zlikvidovala úrodu voda. Vtipné, předtím sucho, teď zase povodně, pomyslím si. Sedíme pak s místními štamgasty před hospodou. Vydáme se na cestu do White Cliffs, kde budeme mít večeři a přečkáme noc. Okolní krajina se mění každou chvíli a já se jí jen kochám. Ve White Cliffs máme pěknou noc, kdy potkávám zajímavého člena výpravy, Američana Chucka z Texasu. Kdybych byl na výměně v USA neměl bych vůbec žádné problémy porozumět naprosto všemu, jak tak s ním rozmlouvám.

Poznávám program každého večera, jímž je dražba různých věcí, od hrníčků po dovolenou, v rámci charity. Vše se prodá za několik set až tisíců dolarů. Věci draží Gundy, což je starý bushman, který zná snad každého v Outbacku, všude pracoval, navštívil každou hospodu a taky byl na všech DO. Dokonce si na jednom vzal svou ženu. Dalším bodem programu je 60 Seconds with Scotty, kdy je zpovídán jeden ze zajímavých účastníků výpravy, ten den zrovna onen Američan Chuck. V noci nemusím spát venku, George rezervoval pokoj, v něm však byly jen dvě postele, tak jsem musel roztáhnout svůj swag na podlahu.

Další den cestujeme dále na severozápad. Stavujeme se na oběd v hospodě Packsaddle, kde chce George a Geoff zůstat déle, tak se rozhodnou jet místo podle delší trasy popisované instrukcemi přímo po dálnici. Dálnice je zde samozřejmě pouhá prašná cesta, jen trochu více oficiální. A tak zůstáváme v hospodě, kde mi Gundy, který tam jako správný štamgast také zůstal, vypráví o farmářích, kteří ještě nedávno neuměli číst a psát a jaké mám štěstí, že ještě vidím ten pravý Outback, nepokrytý mobilním signálem a podobnými pochybnými věcmi. Večer jsme v Milparince, což je původně hornické městečko, které vyrostlo na zlaté horečce a v jeho zlatých dobách mělo přes 2000 lidí, nyní jich tam žije něco málo přes deset. Rotariáni tam nainstalovali hřiště pro místní děti. V noci ještě stále nemusím spát venku ve swagu.

Z Milparinky cestujeme přes farmu Omicron, kde máme oběd, do Innamincky, která se nachází v Jižní Austrálii. Překračujeme hranici a tudíž známý Dingo Fence, což je plot nacházející se na hranici Nového Jižního Walesu, jehož úkolem je držet psy Dingo na uzdě. Zajímavé je, že Jižní Austrálie má oproti NSW půl hodinový časový posun a Queensland jej má hodinový, i když zrovna u toho Queenslandu by se polohově zdálo, že by měl mít stejné pásmo jako NSW. Je to první noc, kterou strávím venku ve swagu. Spí se mi celkem dobře,jediným problémem je určitý klaustrofobický pocit uvnitř swagu, když se do něj celí zapnete, špatně se to pak odepíná, což vyvolává svíravý uzavřený pocit.

Další den putujeme do písečnými dunami směr Queensland. Jdeme se podívat na ikonický Dig Tree, což je strom, u něhož expedice Bourkeho a Wilsona zakopala své zásoby. Byla to první expedice do těchto krajin Outbacku, jejímž cílem bylo přejít z jižního pobřeží Austrálie na severní, což se jim podařilo, většina z nich však na cestě zemřela. Obdivoval jsem je, že se na takovou cestu vydal jen na velbloudech, sami do pustiny, kde nemají nejmenší šanci se zorientovat. Zastavujeme se  na oběd v Haddon Corner, což je roh Jižní Austrálie vklíněný do Queenslandu. Tento den cestuji v autě s Freddym a Barrym, což jsou dva fajn chlapíci z Rotary. Freddy řídí celkem rychle, každého předjíždí. Večer vyrážíme do Windorah, což už je menší vesnička, kde žije onen čtyřletý chlapeček Charlie. Večer se nese ve znamení paruk, každý by měl mít paruku, všichni jsou proto trochu jiní a občas je nepoznávám.

Po parukové noci vyrážíme do Thargomindah, což je další mini vesnička. Jsem v autě s Peterem z Mezinárodního měnového fondu a Tonym, který vlastní firmu, jež vyrábí sportovní oblečení. Jsou to zajímaví lidé. Na cestě nás zastavuje policie, protože jedeme na frekventovanější cestě. Dělají dechové testy. Opilecké vozy se snaží najít si střízlivého řidiče. Myslím že tři lidi se jim podaří chytit. Za rychlou jízdu.

Dalšího dne projíždíme přes Yowah Opal Fields, kde si kupuji pár těch opálů. Ten den jedu s jiným Peterem, který je ze Sydney a rád všechno fotí. Ve vesnici Yowah se stáváme svědky netradičních závodů plastových kačenek, kterými místní vybírají peníze na osvětlení místní přistávací dráhy pro letadla. Večer a noc trávíme v Hungerfordu, v jehož okolí prý vyrůstala má Rotary counsellorka. Asi ve dvě ráno jsem ještě stále vzhůru a zpívám s několika lidmi American Pie.

Následující den se na oběd stavujeme na farmě Comeroo Station. Mají tam velbloudy, výstavu pastí a starých strojů a krásnou domovou zahrádku. Ten den zase cestuji s Peterem. Po obědě jedeme přes městečko Burke, které má velkou populaci Aboriginies a je obsaženo v australském slovním spojení: back o'Burke, což znamená Outback, prostě za Burke už opravdu začíná, což pro mě znamenalo, že už pomalu končí. Byl to první den, kdy trochu pršelo, jinak jsme celou dobu měli slunečno a od 20 do 30 stupňů. Přespáváme u Mulga Creek Hotel.

Sobota, poslední den. George s Geoffem se rozhodnou jet už nejkratší cestou do Dubba, abychom se stihli vyspat před gala večerem.  Tak už to končí. Přál bych si, aby to trvalo ještě další týden, zrovna jsem poznal většinu lidí a ono to skončí... Užíval jsem si to moc, byl to skvělý zážitek.

Na gala večeru se loučím se všemi a rozdávám jim své vizitky, abychom mohli zůstat v kontaktu. Setkal jsem se tam totiž se spoustou zajímavých lidí a mnoho z nich mi nabídlo, že jestli chci, můžu se u nich stavit a oni mě provedou a pohostí. Mám tedy kde se stavit v Sydney, Brisbane, Gold Coast..

Rotary klub mi nakonec dává bič, který pro mě koupili v Outbacku. Dávají mi za úkol naučit se s ním praskat do konce mé výměny.

Tohle tedy byla výprava do Outbacku. Výprava, na kterou se snad jednou vrátím.