Škola

Jsem v Austrálii už téměř tři týdny. Rozhodl jsem se proto sepsat své dojmy ze školy, která je důležitou součástí mého života zde v Austrálii.

Každý školní den ráno vstávám v 7:20. Po ranní hygieně si dám svou obvyklou snídani: Earl grey a dva krajíce toustového chleba s nutelou. V kuchyni potkávám členy domácnosti, někdy Stevena před tím, než vyrazí do práce, vždycky pak Vanessu a Grace. Nachystám si svačinu do školy (jablko, chipsy a muesli) a naplním si svou láhev čistou Dubbovskou vodou (voda se mi zdá poněkud více chlorovaná, ale tak co narobim). V 8:10 zaklepou na dveře Zoe a Piper, což jsou kamarádky od Grace, které jezdí stejným autobusem jako já, protože Zoe chodí na mou školu a Piper chodí na Catholic School, jež se nachází naproti naší. Zoe je vtipný člověk, ale o tom ještě napíšu později. Autobus jede z nedaleké zastávky v 8:20. Tedy měl by jet. Většinou jede tak o pět minut později, což si Zoe a Piper dávají do souvislosti s národností řidiče, který je Ind. Školní autobusy jsou strašně hlučné, protože jsou plné dětí všeho věku. Ráno to není až tak hrozné, to ty děti asi ještě spí, ale v autobuse, co jede odpoledne ze školy, většinou propuká pořádná vřava. Občas si myslím, že se mi z toho rozskočí hlava. Řidič na ně musí aspoň jednou za cestu vyletět, asi jej to taky pěkně štve. Dětem samozřejmě domlouvání řidiče nevadí a pokračují v produkování hluku vesele dál. 

Se školou už jsem se začal sžívat a kupodivu se v ní i trochu orientuji. Občas sice zabloudím a musím třídu hledat, nebo mě zaskočí nenadálé školní assembly, které pak o kousek posune všechny hodiny a já jsem naprosto časově ztracen, ale i přes to všechno pomalu pronikám do systému chodu školy. Stále si ještě nepamatuji jména většiny lidí, které ve škole vídávám, ale jména těch, se kterými se teď nejvíc bavím se mi už pomalu zachytávají v hlavě. Například Asish, který se před dvěma lety se svou rodinou přistěhoval z Bhútánu, země, kterou jsem vždy chtěl vidět. Říkal, že mě tam někdy vezme, což mě těší. Naučil jsem jej pár slov Česky, je strašně vtipné poslouchat cizince, jak se snaží vyslovit a používat česká slova. Další jména lidí ze školy, co jsem si zapamatoval: John, Matt, Daryl, Sogy, Keila, Emily, Josh, Chelsey, Lucy, Ella, Meg, Chaz.. To není všechno, ale nechce se mi to vypisovat... Nicméně jsem na sebe hrdý, protože s jmény jsem měl vždycky problémy, takže celkem úspěch.

Když začne před devátou škola a zazvoní první zvonek, musíte jít do své homeroom. Každá homeroom má svého učitele, kterým je v mém případě Mr. Polak junior, jež má kořeny v ČR a jednoho dne ráno mi řekl: "Ahoj, jak se maš?" To je asi tak všechno, co v Češtině dovede říct, ale i tak je to dost. Homeroom slouží k zapsání absence, sdělení ohlášení dne a taky se v ní odříká ranní modlitba. 

U té modlitby bych se na chvíli pozastavil. Teoreticky je to katolická škola, podporující katolické hodnoty a vychovávající děti v katolické víře. Podle mého názoru se jí daří spíš opak, když to jediné katolické, co tam zbylo, je ona ranní modlitba, která je vždycky spíše odbytá každodenní rutina, kterou nikdo nebere vážně a působí spíše komicky. Myslím si, že ta škola své žáky od víry spíše odradí. Lepší je zachovat školy nábožensky nestranné, než aby se takto pofidérně snažily vecpat víru způsobem, který nikoho nedojme.

Ve škole jsou v zásadě dvě přestávky, které jsou tak dlouhé, že je nestrávíte přesunem mezi třídami: recess, který je po prvních třech hodinách a nevím, jak dlouho trvá, protože jsem časově nemožný, a pak lunch, jehož doba trvání mi není ze stejného důvodu známa, jen o něm vím, že trvá o něco déle než recess. V těchto periodách můžete svačit nebo konverzovat se spolužáky, nebo obojí ve stejnou dobu, jak to většina lidí praktikuje. Jinak se vždy musíte po každé hodině přesunout do další učebny, neboť ty mnohdy bývají na úplně opačné straně školy a cesta z jedné do druhé zabere něco času.

Osnovy jsou zde naprosto odlišné od ČR. Protože si studenti vybírají jenom nějakých sedm předmětů, jsou pak na ně mnohem více soustředěni a zabírají více času, než u nás doma, kde se za stejnou dobu musí stihnout téměř dvakrát tolik předmětů. Také systém zkoušení je jiný, zatím jej asi úplně nechápu, ale přesto se jej pokusím aspoň trochu přiblížit. Všechny testy a úkoly jsou přesně dány osnovami, učitelé v této oblasti nemají vůbec žádnou možnost volby. Ve znalostních testech se spíše než na znalosti dbá na formu, na studentovy vyjadřovací schopnosti. Na každou otázku totiž musíte odpovědět formou eseje, která musí být správně strukturovaná. Já jsem z toho všeho jelen, protože s jejich systémem nemám zatím téměř žádné zkušenosti a vůbec nevím, jak bych ty jejich eseje měl psát. Oni si to už několik let cvičí a studují, skoro mi připadá, jakoby to bylo to nejdůležitější, co zde studenti musí zvládnout. 

Domácí úkoly bývají daleko kreativnější než u nás. Často musíte něco sami vyzkoumat, vyhledat, vytvořit, natočit video atd. Tohle mi připadá celkem dobré, jelikož jenom tupě nežerete, co vám řeknou. Teoreticky.

Zajímavé je, že se každému v rozvrhu vyskytne více čí méně tzv. free period. Je to hodina, kterou strávíte u stolů ve školní knihovně a můžete v ní dělat téměř co chcete. Číst si knihy, připravovat se na test, dělat úkoly, používat počítač... i když většina lidí se prostě mezi sebou baví. Já mám téměř každý den aspoň jednu a v pátek mám dokonce dvě.

Jak se tady začínám postupně orientovat, začíná mi i připadat, že se v některých předmětech něco děje. Třeba v dramatu už konečně dohráli své hry z minulého pololetí a začali jsme studovat divadelní hru Ruby Moon, která je o rodičích, jimž se ztratila holčička a nikdy ji nenašli. Je velmi tajemná a děsivá. Baví mě taky Francouzština, která je v malé skupince a je zajímavá, i když vím, že francouzsky se moc nenaučím. V hospitality se už začínám cítit jako pravý kuchař, protože jsem upekl jam drops, což je něco jako sušenky s marmeládou. Své kulinářské výtvory jsme pak předvedli na High Tea, což je akce, na kterou přijdou učitelé a my jim přineseme na stůl naše dobroty a uděláme jim kávu, nebo čaj, nebo milkshake, nebo cokoliv si přejí. V Angličtině jsme dělali rozbor filmu Gattaca, který je o dystopické budoucnosti, ve které vládne věda a panuje diskriminace na základě genetiky. Lidé, kteří si to mohou dovolit, si nechají své děti vylepšit na dokonalé, zatímco chudí je nedokonalé plodí tradičním způsobem. Je to film velmi zajímavý, ale působil na mě strašně depresivně. V hudebce se nám vrátila učitelka, tak jsme začali probírat australskou hudbu, od country, přes aboriginskou hudbu po metal. V historii starověku se prodíráme Fórem Starého Říma. Nejnudnější předmět jsou katolické studie, prakticky mi přijde, že se tam nic nedělá.

Postupně jsem přišel na nevýhody otevřených škol a školních uniform. Když je chladno, nebo prší, nebo když se děje obojí současně, tak je to lidově řečeno pěkně na pytel. Musíte totiž pořád chodit venkem, trávit přestávky venku a ono je 10 stupňů a prší a vaše uniforma je uzpůsobena na 16 stupňů a sucho. Takže je vám pak strašná zima, popřípadě ještě vlhko, občas doslova mokro. Protože další zajímavost: Australani nepoužívají deštníky. Aspoň teda naprostá většina v Dubbu ne. Když prší, tak v tom všichni chodí a nijak je to nedojme. Občas někdo řekne: "Haha, jsem zmoklá a mám zničený účes," ale že by použili deštník?! Ne, proč?

Všichni se pak diví, že je mi zima. "Jsem myslel, že je u vás v Evropě větší zima.."

"Ano, je," odpovídám já, "ale nosíme na ni vhodné oblečení."

Vůbec jsou občas otázky mých spolužáků vtipné.

"Máte tam u vás nějaké domorodce? Jako my tady Aborigince?"

"Ano, to my jsme ti domorodci!"

Jednou se mi stalo, že jedna holka nevěděla, kde přesně je ta Evropa. Další den za mnou přišla s tím, že už to ví, že si to prý vyhledala na glóbusu. Pak jsou tady ale i extrémně inteligentní lidi, ať mi někdo netvrdí, že jsou Australani blbí, já bych řekl, že rozložení hloupých a chytrých lidí bude podobné, ne-li stejné, jako u nás.
Velmi rozdílná situace oproti ČR je v počtu mladých vlastnících auto. Nejen, že tady můžou mít první řidičák už od 16 let, oni k němu většinou dostanou auto. Sice staré, ale přece jen auto. Systém je zde nastaven hodně jinak, protože jsou zde na autech daleko více závislí. Řidičák si postupně "odemykají": nejprve musí nařídit určitý počet hodin v doprovodu dospělé osoby (třeba rodičů), pak už můžou bez nich a pak po určité době získají finální, nejvyšší úroveň řidičáku. Ceny pohonných hmot jsou zde nižší než v Česku a mzdy naopak daleko vyšší, takže se mladým jízda starými nešetrnými auty vyplatí a ceny nějak neřeší. To mě přivádí k další věci a tou jsou brigády. Téměř každý můj spolužák tady má brigádu, což u nás rozhodně není zvykem a navíc na ní vydělává tolik peněz, co se může některým lidem pracujícím na plný úvazek v Česku nechat jen zdát. Běžná mzda brigádníka zde je 12 AUD na hodinu, což je při momentálním kurzu 223 Kč. Samozřejmě je tady zároveň všechno o něco dražší, ale to už je jiný příběh..

To je asi tak všechno, co jsem vám chtěl říct o škole. Doufám, že to bylo zajímavé. Ve svém dalším článku bych chtěl psát o svých zážitcích a chtěl bych ho dopsat v průběhu příštího týdne, tak doufám, že to stihnu.