Lyn a Fred
25.2.2017 jsem se rozloučil s Kim a Dicko, sbalil si všechny věci a vydal se k další, už 4. rodině. Tentokrát jsem měl doopravdy zažít, jaké to je bydlet na venkově mimo města.
V sympatickém dřevěném domečku na kopci vzdáleném 20 minut od Dubba žijí Lyn a Fred Griffiths. Jsou to sympaťáci. Lyn je už v důchodu. Byla totiž na městské radě, kterou ale pak rozpustili, jelikož je napadlo, že by byl dobrý nápad zavést jednotnou radnici pro Dubbo a Wellington. A tak o sobě Lyn prohlašuje, že je ženou volného času a odpočinku. Je vtipná v tom, že se s každým musí hned bavit a zdravit, takže se jí opravdu nejde nevšimnout, když někam vstoupí.
Fred vlastní firmu na rozvoz alkoholu (G.H. Cole and Son), takže to se vždycky hodí. Když byl mladší pracoval jako pokrývač, což předtím dělal jeho táta, takže to vlastně zdědil. Pak jej však začínala bolet záda a všeobecně začínal pociťovat dopad na své zdraví, tak toho nechal.
Mají také psa Banjo, který je šílený a každého musí hned poskákat a olízat.
Vlastně ještě mám host bratra a sestru, kteří jsou však již dospělí, takže s nimi Fred a Lyn teď již nežijí. Syn se jmenuje William a právě nedávno dostal novou práci v Sydney na Dopravním ředitelství NSW, takže se těší, až půjde zase zpět do velkoměsta. Je to s ním vtipné, je mistrem sarkasmu. Jejich dcera je Rebecca, která pracuje jako učitelka a má teď pětiměsíčního syna George, který je velmi roztomilý a titěrný. Uvažoval, jsem, jestli si mě třeba nezapamatuje a já bych jej někdy v budoucnu mohl potkat. Rebecca se bude v září vdávat, což je škoda, že tak pozdě, protože nebudu moci přijít na svatbu.
Okolí mého nového domu je naprosto krásně idylické. Zvlněná krajina plná stromů a luk, na kterých se pasou krávy, koně a ovce. Je to životní styl, kterého si užívá mnoho lidí - out of town. Můžete si dovolit větší pozemek, s kterým buď můžete něco dělat, nebo ne, ale hlavně tady máte klid, soukromí, větší životní prostor a navíc žijete obklopeni přírodou. Jediným problémem na životě mimo město je právě, že žijete mimo město. Musíte vždycky jet do města, když cokoliv potřebujete a nemůžete prostě jen tak nasednout na autobus, protože tu žádný nejedzdí. Jste tak absolutně závislí na autě. Já jezdím do školy a zpátky domů školním autobusem, kterému však cesta, která normálně trvá 20 minut, zabere přes hodinu, protože jezdí všude možně, křížem krážem, aby posbíral děti ze všech škol a pak je dovezl domů. Jinak je ale život mimo město dobrý.
Počasí se opět změnilo. Po rekordním suchu zase přišly rekordní bouřky. Strašně silné bouřky, vyslovené průtrže mračen. Dokonce padaly jednou kroupy, takže se mě lidi z mojí školy ptali, jestli tak nějak vypadá sníh. Odpověděl jsem jim, že ne tak úplně. Bouřkové období trvalo asi tak dva týdny a všechno zase nabarvilo na zeleno. Po bouřkách přišel pravý podzim - na jeho začátku totiž pořád bylo přes 30 stupňů, nyní se však teploty pohybují kolem pouhé dvacítky, takže mi začíná být zima. Zvláště, když ráno je jen deset stupňů a izolace australských domů je téměř nulová, navíc radiátory taky nemají, takže teplota vevnitř je ráno velmi podobná teplotě venku.
V Queenslandu na severu udeřil cyklón Debbie, který ničil domy a způsobil záplavy. Bylo o tom dost ve zprávách, my jsme ovšem moc na jihu, takže jsme následky nepocítili.
Dubbo hostilo jednu z největších událostí rotariánského roku - distriktní konferenci. Spousty Rotariánu z celého distriktu se sjedou do jednoho města, kde mají konferenci, jež je plná jídla a zajímavých přednášek. Já se na konferenci moc těšil, jelikož to znamenalo, že se zase my všichni výměnní studenti po dlouhé době sejdeme. Navíc v mém městě, takže trochu poznají, jaké to v Dubbu je. Navíc jsem cítil pocit zadostiučinění, když pro jednou museli oni absolvovat onu dlouhou pětihodinovou cestu.
Museli jsme každý přinést nějaké jídlo z naší země. Já jsem se po několika dnech uvažování rozhodl pro medovník. A tak jsme jej s Lyn v pátek před konferencí dělali. Museli jsme se při tom starat i o George, takže to udělalo vše ještě náročnější. Nakonec se nám jej po koupeli však přece jen podařilo uspat a my se tedy mohli vrhnout na přípravu. Nejprve jsme vytvořili těsto na sušenky, které jsme potom obalili ve šlehačce. Ve spoustě šlehačky. Pak jsme to nechali přes noc v ledničce a začali jsme se připravovat na večerní koktejlovou párty, která byla připravena v Old Dubbo Gaol.
Hlavním pořadatelem konference byl můj Rotary klub, takže bylo všude spousta známých tváří. Za chvíli jsem uviděl všechny ostatní výměnné studenty a všichni jsme byli šťastní, že se opět vidíme. Od Denise (předsedkyně komise výměny) jsme dostali malé bločky a propisky, s kterými jsme měli chodit, mluvit s lidmi a posbírat co nejvíce podpisů Rotariánů z různých klubů. Navíc jsme měli dostat bonusové body za bývalé guvernéry distriktu. Bylo mi jasné, že nevyhraji, jelikož jsem pořád narážel na lidi z mého klubu, kteří se se mnou chtěli bavit a tak jsem to pak vzdal a jen si užíval konference. Ke konci pátečního večera jsme my všichni výměnní studenti nasedli do autobusu, v kterém nás Tim Manning odvezl do Aussie Cabins, kde jsme byli na víkend ubytováni. Konečně jsme pak po dlouhém vybavování se šli spát v asi tak jednu ráno.
Ráno jsme se pak vzbudili poměrně brzy a byli jsme opět odvezeni na konferenci, kde jsme měli přijít ve slavnostním průvodu, každý s vlajkou své země. Já se tedy snažil hrdě držet českou vlajku, což trochu kazil nízký strop, když jsem sestupoval po schodech k pódiu a já se tak musel hrbit a všeobecně s vlajkou mávat, takže to muselo vypadat ne zrovna nejdůstojněji. Po průvodu měl guvernér vítací proslov a pak začal program a přednášky. Několik z nás dostalo na práci jít a poděkovat přednášejícím, včetně mě.
Po obědě jsme šli zpátky do kempu, kde jsme nacvičovali náš večerní program, který jsme měli předvést při večeři. Museli jsme přijít s nějakým skupinovým tancem a písničkou. Rozhodli jsme se tančit na We're All In This Together z High School Musical. Tam se organizování ujaly studentky z Brazílie a Itálie, jak jim to těm jižanům jde. Mi o tedy nešlo vůbec, tak jsem se schoval do zadní řady, abych nebyl tak moc nápadný. Stejně se mi to asi tak úplně nepovedlo, vezmeme-li v potaz mou výšku, ale lepší něco, než nic. Ke konci mi už, jakožto zapřísáhlému fanouškovi muzikálů (ironie), ta písnička lezla na nervy, zvláště, když jsme ji nacvičovali asi tak stokrát. Zpívali jsme pak We Are The World s Michaelem Jacksonem.
Když jsme všechno tedy nakonec předvedli před stovkami Rotariánů, sklidili jsme překvapivě velký úspěch. I když jsme zněli naprosto falešně ve We Are The World a náš tanec musel vypadat hodně vtipně, lidem se to líbilo a užívali si to. Tedy zejména Rotariánům z mého klubu, kterých tam bylo habaděj a kteří mě samozřejmě museli podpořit. Někteří lidé dokonce říkali, že to byla nejlepší skupina výměnných studentů, co kdy viděli, což mě samozřejmě potěšilo. Na konci jsem měl malý proslov, ve kterém jsem poděkoval Rotary, našim hostujícím klubům, výměnné komisi, komisi konference a pak jsme již mohli sestoupit z pódia a najíst se, což jsme již notně potřebovali.
Nakonec přišel čas na rozbalení medovníku. Lyn jej přinesla na stůl a pak jsme šli pro nůž, abychom jej mohli nakrájet. Než jsme se však vrátili z kuchyně s pořádným nožem v ruce, Rotariáni z vedlejšího stolu již nedočkavě začali medovník krájet obyčejným příborovým nožem! My jsme použili náš kuchyňský nůž/meč jako pádný argument a získali jsme zpět kontrolu nad medovníkem. Slavnostně jsme jej nakrojili a pak jsem se jej snažil dostat k tolika lidem, co jsem jen mohl. Samozřejmě se nemohlo dostat na všechny, ale těm, co jej zkusili, medovník náramně chutnal a já jsem cítil velkou hrdost.
V neděli jsme jeli do proslulé Dubbo Taronga Zoo, kde jsem já už samozřejmě několikrát byl. Pohladili jsme si koalu, hady a všemožná jiná zvířata a vypravili jsme se na rychloprohlídku zoo. Pak jsme se vrátili zpátky na konferenci, kde jsme si vyslechli poslední přednášku, já jsem poděkoval přednášejícímu a konference byla u konce. A všichni se vydali na vyčerpávající cestu domů. Všichni kromě mě, moje cesta zabrala s Fredem jen 20 minut (a Fred je navíc pirát silnic, což všechno hned urychluje).
¨
S Fredem a Peterem Mayem a jeho otcem Snowem jsme se jednu sobotu vydali do Tamworthu, odkud Fred pochází a kde byla nějaká Koňská Show a také aukce. Když jsme dojeli do Tamworthu, hodili jsme Freda do domu jeho bratra a jeli jsme na Show. Viděl jsem Campdraft, což je typická australská disciplína, kdy na koni musíte nejprve oddělit v malé ohradě krávu od stáda a pak ji dohnat do větší ohrady, kde s ní pak jedete takový "slalom" okolo kolíků. Pak jste ohodnoceni za práci s koněm, jak dobře umíte oddělovat krávy a jak dobře je pak vedete.
Peter si koupil nové kožené boty a pak jsme sledovali onu aukci. Uvažoval jsem, že bych nějakého toho koně mohl koupit, jen by se pak vyskytly určité logistické problémy. Prvních dvacet koní jsem zvládl pozorně sledovat, pak to začínalo být tak trochu monotónní, tak jsem šel na krátkou procházku.
Pak jsme vyzvedli Freda a směřovali jsme domů. Na cestě jsme jeli přes zemi spálenou požáry, o kterých jsem vám řekl v předchozím příspěvku. Bylo to takové přízračné.
Přes požáry postiženou zem jsem taky projel na našem divadelním výletě se školou. Bylo to s mou drama třídou a vtipné na tom bylo to, že podstoupili pětihodinovou cestu do Newcastlu jen kvůli jedné hře Neighbourhood Watch, kterou jsme právě studovali, a hamburgru a pak jsme zase jeli pět hodin zpátky.
S Fredem a Lyn jsem jel na víkend do Nynganu, což je malé městečko skoro v Outbacku. Ještě tam jel Barry se svou ženou Barbrou a Pete May se svou ženou Sally a Neil se svou ženou Netty. Bylo to na oslavu sedmdesátky Barryho, vyjet si s pár přáteli na víkend. Dělali jsme si z něj srandu a zpívali jsme Happy Birthday zrychleně, aby to neznělo jako pohřební pochod. Henry nemohl přijít a tak jsme jej alespoň otravovali nočními hovory.
Čirou náhodou instalovalo ten víkend několik lidí z mého klubu, včetně Shanea, zahradní dům Nynganské školce, který získali jako příspěvek na Destination Outback a tak jsme se tam ochomýtli a vecpali se do oficiální fotky a sklidili všechnu slávu.
Zjistil jsem, že moje čeština začíná trochu pokulhávat. Dost se na ní projevilo to, že ji používám celkem minimálně, takže doufám, že tento článek vůbec dává smysl. Například jsem se snažil použít slovo "list," na místo slova "seznam." V angličtině se totiž seznam věcí řekne list of things a já jsem si prostě myslel, že to odjakživa byl list i v češtině, ale on nebyl. Nejhorší na tom je, že nemám ani tušení, že žvatlám nesmysly. Přijdou mi naprosto normální a přirozené a byl bych i přísahal, že jsem je vždycky používal. Jednou jsem dokonce vymyslel nové české sloveso a přesto jsem si byl naprosto jistý, že existuje. Když vám někdo chybí, v angličtině používáte sloveso to miss, to miss someone (postrádat někoho). A tak já jsem přišel se slovesem miset. A opět jsem neuměl rozeznat, že je to jen výplod mé fantazie. Nejspíš se budu muset znovu naučit česky, až se vrátím.
A tak se mi teda vede v té Austrálii. Příští týden budu měnit rodiny a taky mě o víkendu čeká Rotary ples. A pak už jen dva týdny a já pojedu s ostatními studenty na Capricorn Ramble, což je třítýdenní výlet okolo Austrálie, na který se strašně těším. Po něm pak již budu mít jen měsíc a voilá, jsem zpátky doma! Výměna utíká strašně rychle. Rok není až tak dlouhá doba, jak jsem sám zjistil.
V sympatickém dřevěném domečku na kopci vzdáleném 20 minut od Dubba žijí Lyn a Fred Griffiths. Jsou to sympaťáci. Lyn je už v důchodu. Byla totiž na městské radě, kterou ale pak rozpustili, jelikož je napadlo, že by byl dobrý nápad zavést jednotnou radnici pro Dubbo a Wellington. A tak o sobě Lyn prohlašuje, že je ženou volného času a odpočinku. Je vtipná v tom, že se s každým musí hned bavit a zdravit, takže se jí opravdu nejde nevšimnout, když někam vstoupí.
Fred vlastní firmu na rozvoz alkoholu (G.H. Cole and Son), takže to se vždycky hodí. Když byl mladší pracoval jako pokrývač, což předtím dělal jeho táta, takže to vlastně zdědil. Pak jej však začínala bolet záda a všeobecně začínal pociťovat dopad na své zdraví, tak toho nechal.
Mají také psa Banjo, který je šílený a každého musí hned poskákat a olízat.
Vlastně ještě mám host bratra a sestru, kteří jsou však již dospělí, takže s nimi Fred a Lyn teď již nežijí. Syn se jmenuje William a právě nedávno dostal novou práci v Sydney na Dopravním ředitelství NSW, takže se těší, až půjde zase zpět do velkoměsta. Je to s ním vtipné, je mistrem sarkasmu. Jejich dcera je Rebecca, která pracuje jako učitelka a má teď pětiměsíčního syna George, který je velmi roztomilý a titěrný. Uvažoval, jsem, jestli si mě třeba nezapamatuje a já bych jej někdy v budoucnu mohl potkat. Rebecca se bude v září vdávat, což je škoda, že tak pozdě, protože nebudu moci přijít na svatbu.
Griffiths - zleva - já, Fred, Lyn,
Scott (Rebečin nastávající), Rebecca, William
Okolí mého nového domu je naprosto krásně idylické. Zvlněná krajina plná stromů a luk, na kterých se pasou krávy, koně a ovce. Je to životní styl, kterého si užívá mnoho lidí - out of town. Můžete si dovolit větší pozemek, s kterým buď můžete něco dělat, nebo ne, ale hlavně tady máte klid, soukromí, větší životní prostor a navíc žijete obklopeni přírodou. Jediným problémem na životě mimo město je právě, že žijete mimo město. Musíte vždycky jet do města, když cokoliv potřebujete a nemůžete prostě jen tak nasednout na autobus, protože tu žádný nejedzdí. Jste tak absolutně závislí na autě. Já jezdím do školy a zpátky domů školním autobusem, kterému však cesta, která normálně trvá 20 minut, zabere přes hodinu, protože jezdí všude možně, křížem krážem, aby posbíral děti ze všech škol a pak je dovezl domů. Jinak je ale život mimo město dobrý.
Banjo
Vodní nádrže - mimo město totiž nejsou
napojení na vodovodní systém
Počasí se opět změnilo. Po rekordním suchu zase přišly rekordní bouřky. Strašně silné bouřky, vyslovené průtrže mračen. Dokonce padaly jednou kroupy, takže se mě lidi z mojí školy ptali, jestli tak nějak vypadá sníh. Odpověděl jsem jim, že ne tak úplně. Bouřkové období trvalo asi tak dva týdny a všechno zase nabarvilo na zeleno. Po bouřkách přišel pravý podzim - na jeho začátku totiž pořád bylo přes 30 stupňů, nyní se však teploty pohybují kolem pouhé dvacítky, takže mi začíná být zima. Zvláště, když ráno je jen deset stupňů a izolace australských domů je téměř nulová, navíc radiátory taky nemají, takže teplota vevnitř je ráno velmi podobná teplotě venku.
V Queenslandu na severu udeřil cyklón Debbie, který ničil domy a způsobil záplavy. Bylo o tom dost ve zprávách, my jsme ovšem moc na jihu, takže jsme následky nepocítili.
Tyto fotky bouřek vyfotil v okolí Dubba
můj kámoš - Matt Downton
Dobré, že?
Dubbo hostilo jednu z největších událostí rotariánského roku - distriktní konferenci. Spousty Rotariánu z celého distriktu se sjedou do jednoho města, kde mají konferenci, jež je plná jídla a zajímavých přednášek. Já se na konferenci moc těšil, jelikož to znamenalo, že se zase my všichni výměnní studenti po dlouhé době sejdeme. Navíc v mém městě, takže trochu poznají, jaké to v Dubbu je. Navíc jsem cítil pocit zadostiučinění, když pro jednou museli oni absolvovat onu dlouhou pětihodinovou cestu.
Museli jsme každý přinést nějaké jídlo z naší země. Já jsem se po několika dnech uvažování rozhodl pro medovník. A tak jsme jej s Lyn v pátek před konferencí dělali. Museli jsme se při tom starat i o George, takže to udělalo vše ještě náročnější. Nakonec se nám jej po koupeli však přece jen podařilo uspat a my se tedy mohli vrhnout na přípravu. Nejprve jsme vytvořili těsto na sušenky, které jsme potom obalili ve šlehačce. Ve spoustě šlehačky. Pak jsme to nechali přes noc v ledničce a začali jsme se připravovat na večerní koktejlovou párty, která byla připravena v Old Dubbo Gaol.
George
Hlavním pořadatelem konference byl můj Rotary klub, takže bylo všude spousta známých tváří. Za chvíli jsem uviděl všechny ostatní výměnné studenty a všichni jsme byli šťastní, že se opět vidíme. Od Denise (předsedkyně komise výměny) jsme dostali malé bločky a propisky, s kterými jsme měli chodit, mluvit s lidmi a posbírat co nejvíce podpisů Rotariánů z různých klubů. Navíc jsme měli dostat bonusové body za bývalé guvernéry distriktu. Bylo mi jasné, že nevyhraji, jelikož jsem pořád narážel na lidi z mého klubu, kteří se se mnou chtěli bavit a tak jsem to pak vzdal a jen si užíval konference. Ke konci pátečního večera jsme my všichni výměnní studenti nasedli do autobusu, v kterém nás Tim Manning odvezl do Aussie Cabins, kde jsme byli na víkend ubytováni. Konečně jsme pak po dlouhém vybavování se šli spát v asi tak jednu ráno.
Ráno jsme se pak vzbudili poměrně brzy a byli jsme opět odvezeni na konferenci, kde jsme měli přijít ve slavnostním průvodu, každý s vlajkou své země. Já se tedy snažil hrdě držet českou vlajku, což trochu kazil nízký strop, když jsem sestupoval po schodech k pódiu a já se tak musel hrbit a všeobecně s vlajkou mávat, takže to muselo vypadat ne zrovna nejdůstojněji. Po průvodu měl guvernér vítací proslov a pak začal program a přednášky. Několik z nás dostalo na práci jít a poděkovat přednášejícím, včetně mě.
Po obědě jsme šli zpátky do kempu, kde jsme nacvičovali náš večerní program, který jsme měli předvést při večeři. Museli jsme přijít s nějakým skupinovým tancem a písničkou. Rozhodli jsme se tančit na We're All In This Together z High School Musical. Tam se organizování ujaly studentky z Brazílie a Itálie, jak jim to těm jižanům jde. Mi o tedy nešlo vůbec, tak jsem se schoval do zadní řady, abych nebyl tak moc nápadný. Stejně se mi to asi tak úplně nepovedlo, vezmeme-li v potaz mou výšku, ale lepší něco, než nic. Ke konci mi už, jakožto zapřísáhlému fanouškovi muzikálů (ironie), ta písnička lezla na nervy, zvláště, když jsme ji nacvičovali asi tak stokrát. Zpívali jsme pak We Are The World s Michaelem Jacksonem.
Když jsme všechno tedy nakonec předvedli před stovkami Rotariánů, sklidili jsme překvapivě velký úspěch. I když jsme zněli naprosto falešně ve We Are The World a náš tanec musel vypadat hodně vtipně, lidem se to líbilo a užívali si to. Tedy zejména Rotariánům z mého klubu, kterých tam bylo habaděj a kteří mě samozřejmě museli podpořit. Někteří lidé dokonce říkali, že to byla nejlepší skupina výměnných studentů, co kdy viděli, což mě samozřejmě potěšilo. Na konci jsem měl malý proslov, ve kterém jsem poděkoval Rotary, našim hostujícím klubům, výměnné komisi, komisi konference a pak jsme již mohli sestoupit z pódia a najíst se, což jsme již notně potřebovali.
Tanec
První část We Are The World
Druhá část
Malý proslov na závěr ;)
Nakonec přišel čas na rozbalení medovníku. Lyn jej přinesla na stůl a pak jsme šli pro nůž, abychom jej mohli nakrájet. Než jsme se však vrátili z kuchyně s pořádným nožem v ruce, Rotariáni z vedlejšího stolu již nedočkavě začali medovník krájet obyčejným příborovým nožem! My jsme použili náš kuchyňský nůž/meč jako pádný argument a získali jsme zpět kontrolu nad medovníkem. Slavnostně jsme jej nakrojili a pak jsem se jej snažil dostat k tolika lidem, co jsem jen mohl. Samozřejmě se nemohlo dostat na všechny, ale těm, co jej zkusili, medovník náramně chutnal a já jsem cítil velkou hrdost.
Slavnostní krájení
V neděli jsme jeli do proslulé Dubbo Taronga Zoo, kde jsem já už samozřejmě několikrát byl. Pohladili jsme si koalu, hady a všemožná jiná zvířata a vypravili jsme se na rychloprohlídku zoo. Pak jsme se vrátili zpátky na konferenci, kde jsme si vyslechli poslední přednášku, já jsem poděkoval přednášejícímu a konference byla u konce. A všichni se vydali na vyčerpávající cestu domů. Všichni kromě mě, moje cesta zabrala s Fredem jen 20 minut (a Fred je navíc pirát silnic, což všechno hned urychluje).
S Denise
Medovník
V zoo s koalou
V zoo na nosorožcích
¨
Na pódiu
S Fredem a Peterem Mayem a jeho otcem Snowem jsme se jednu sobotu vydali do Tamworthu, odkud Fred pochází a kde byla nějaká Koňská Show a také aukce. Když jsme dojeli do Tamworthu, hodili jsme Freda do domu jeho bratra a jeli jsme na Show. Viděl jsem Campdraft, což je typická australská disciplína, kdy na koni musíte nejprve oddělit v malé ohradě krávu od stáda a pak ji dohnat do větší ohrady, kde s ní pak jedete takový "slalom" okolo kolíků. Pak jste ohodnoceni za práci s koněm, jak dobře umíte oddělovat krávy a jak dobře je pak vedete.
Peter si koupil nové kožené boty a pak jsme sledovali onu aukci. Uvažoval jsem, že bych nějakého toho koně mohl koupit, jen by se pak vyskytly určité logistické problémy. Prvních dvacet koní jsem zvládl pozorně sledovat, pak to začínalo být tak trochu monotónní, tak jsem šel na krátkou procházku.
Pak jsme vyzvedli Freda a směřovali jsme domů. Na cestě jsme jeli přes zemi spálenou požáry, o kterých jsem vám řekl v předchozím příspěvku. Bylo to takové přízračné.
Přes požáry postiženou zem jsem taky projel na našem divadelním výletě se školou. Bylo to s mou drama třídou a vtipné na tom bylo to, že podstoupili pětihodinovou cestu do Newcastlu jen kvůli jedné hře Neighbourhood Watch, kterou jsme právě studovali, a hamburgru a pak jsme zase jeli pět hodin zpátky.
S Fredem a Lyn jsem jel na víkend do Nynganu, což je malé městečko skoro v Outbacku. Ještě tam jel Barry se svou ženou Barbrou a Pete May se svou ženou Sally a Neil se svou ženou Netty. Bylo to na oslavu sedmdesátky Barryho, vyjet si s pár přáteli na víkend. Dělali jsme si z něj srandu a zpívali jsme Happy Birthday zrychleně, aby to neznělo jako pohřební pochod. Henry nemohl přijít a tak jsme jej alespoň otravovali nočními hovory.
Čirou náhodou instalovalo ten víkend několik lidí z mého klubu, včetně Shanea, zahradní dům Nynganské školce, který získali jako příspěvek na Destination Outback a tak jsme se tam ochomýtli a vecpali se do oficiální fotky a sklidili všechnu slávu.
Domek
Pokládání domku
Věnování
Bogan - v Austrálii to znamená něco jako prostě
jednoduchý člověk nevalných způsobů z lidu,
a Nynganem protéká i řeka Bogan,
tak proto tam mají velkého Bogana
Bacha na koně!
Poslední víkend se nesl ve znamení Black Tie Ball benefičního plesu, pořádaného mým klubem. Je to vlastně akce tak nějak navazující na Destination Outback, jelikož hlavním příjemcem finančních prostředků vybraných na DO je Royal Flying Doctor Service a právě tato charitativní organizace poskytující zdravotní péči lidem v Outbacku je i hlavním příjemcem peněz získaných z plesu.
S tímto se pojí netradiční místo konání tohoto plesu - hangár. Vždycky z něj vyklidí letadlo, aby mohl Rotary klub připravit bál. A že je těch příprav hodně. Všechno se musí donést - stoly, židle, ozdoby, ubrusy, pódium, bar, toalety, takže jsou s tím vším hromady práce. Já jsem na přípravách hodně pomáhal - v podstatě celý pátek, pak sobotu, kdy byl samotný ples a pak jsme to ještě museli v neděli všechno sklidit a odvézt. Opravdu do toho šlo hodně práce, ani byste si neuvědomili, jak složité to je, zorganizovat a připravit ples.
Ale byl to výborný večer. Jídlo bylo naprosto úžasné, kapela také a potkal jsem mnoho lidí, které jsem v průběhu své výměny potkal. Hodně lidí z DO přišlo též, takže jsem se měl pořád s kým bavit. V podstatě tam byly i všechny moje host rodiny pohromadě, což bylo taky skvělé.
Se Sylvií - výměnnou studentkou, která je v Dubbu
s jiným Rotary výměnným programem
- trvá jen 3 měsíce a je pro studenty univerzit
- je v podstatě zaměřený na získání zkušeností v praxi
The Gowers - pozdrav pro Grace do Itálie
S Kim a Dicko
Se Sally, manželkou
Petera Maye z klubu
Zjistil jsem, že moje čeština začíná trochu pokulhávat. Dost se na ní projevilo to, že ji používám celkem minimálně, takže doufám, že tento článek vůbec dává smysl. Například jsem se snažil použít slovo "list," na místo slova "seznam." V angličtině se totiž seznam věcí řekne list of things a já jsem si prostě myslel, že to odjakživa byl list i v češtině, ale on nebyl. Nejhorší na tom je, že nemám ani tušení, že žvatlám nesmysly. Přijdou mi naprosto normální a přirozené a byl bych i přísahal, že jsem je vždycky používal. Jednou jsem dokonce vymyslel nové české sloveso a přesto jsem si byl naprosto jistý, že existuje. Když vám někdo chybí, v angličtině používáte sloveso to miss, to miss someone (postrádat někoho). A tak já jsem přišel se slovesem miset. A opět jsem neuměl rozeznat, že je to jen výplod mé fantazie. Nejspíš se budu muset znovu naučit česky, až se vrátím.
A tak se mi teda vede v té Austrálii. Příští týden budu měnit rodiny a taky mě o víkendu čeká Rotary ples. A pak už jen dva týdny a já pojedu s ostatními studenty na Capricorn Ramble, což je třítýdenní výlet okolo Austrálie, na který se strašně těším. Po něm pak již budu mít jen měsíc a voilá, jsem zpátky doma! Výměna utíká strašně rychle. Rok není až tak dlouhá doba, jak jsem sám zjistil.
Komentáře
Okomentovat