Můj australský život
Po Newcastlu jsem se přestěhoval do své nové rodiny, o které jsem se jaksi zapomněl zmínit, tak to tu píši teď. A teď jsem se nedávno přestěhoval do další rodiny, což zase napíši v dalším opožděném článku.
Má třetí rodina byla Kim a Craig Dickinson. Craigovi neřekne nikdo jinak než Dicko, je to taková typická australská přezdívka, když má muž příjmení Dickinson. Dicko pracuje jako business poradce pro různé společnosti. Má jen jednu ruku, respektive má obě ruce, ale jen jednu funkční. Tu druhou si nechal, přestože nefunguje, jelikož tvrdí, že si chce počkat, až vědci vyvinou technologii, která mu tu ruku navrátí zpět k životu.
Kim je holička a má svůj vlastní malinký kadeřnický salon, který se jmenuje Redz 2830. Redz, protože ona má vyloženě červené vlasy (v angličtině 'redhead') a 2830 je PSČ Dubba. S tím se spojuje to, že jsme měli s Kim menší neshodu v tom, co na mně vypadá lépe: krátké, nebo dlouhé vlasy. Já už jsem je chtěl zastřihnout a tak jsem se ji snažil přesvědčit, ať mi je už ostříhá, ale ona říkala, ať ještě počkám, že uvidím, že delší budou mnohem lepší. Když jsem však odcházel do další rodiny, uvědomila si, že si asi hned nechám vlasy někde ostříhat, tak mi je tedy na poslední chvíli ostříhala ona.
Členem rodiny byli ještě dva psi, Australian cattle dogs (australští honáčtí psi), postarší a klidnější Mason a mladší a divočejší Abbi. S Masonem jsme se stali dobrými přáteli, jelikož zbožňoval, když jsem jej hladil nebo mu házel gumovou hračku.
Žili v pěkném, pouze dva roky starém domu v celkem prestižní nové čtvrti. Z obýváku a rozlehlého venkovního grilovacího prostoru byl přes bazén výhled na golfové hřiště, které bylo všude kolem. Často tam byli klokani (a že jich bylo), kteří se zejména v horkých dnech (a že jich bylo) shlukovali okolo zavlažovačů. Byli tam tak často, že se stali mou každodenní součástí života a vůbec mi už nepřijdou jako něco zvláštního. Vždycky, když jsem vyšel na zahradu, upřeně mě sledovali. To byla totiž jejich oblíbená činnost: ležet ve stínu, nechat se svlažovat vodou z okolních zavlažovačů, a upřeně sledovat cokoliv se objevilo okolo. Když jste se k nim přibližovali, sledovali vás ještě ostražitěji, až nakonec utekli o pár metrů dál. Někteří z nich však byli asi tak velcí, jako já, což je celkem dost, a kdyby se cítili moc ohroženi, nejspíš by se na mě vrhli a kopli by mě, což je smrtelné. Takže bylo lepší nechat je na pokoji.
Jednou jsem si zkusil golf. Přijel i Steven s Vanessou a ještě jeden rotarián se svou ženou. Mužská část výpravy šla hrát golf, zatímco ženy klábosily na terase. Zpočátku jsem se trefoval zejména do vzduchu, občas jsem to zahrabal do země a výjimečně jsem i trefil onen míč. I Dicko byl lepší než já, a to má jen jednu ruku, zatímco já mám ruce dvě. Ale jak říkám, skoro jsem vyhrál, byl jsem jen čtvrtý, což je téměř medajlové místo. Sice ze čtyř, ale tak co...
U Dickinsonů jsem zažil to největší horko, kdy přes den teploty občas stoupaly až ke 46 stupňům Celsia a v noci zřídkakdy klesly pod 35 stupňů. Každý den, když jsem se vrátil ze školy, lil ze mě pot na všechny strany. A to já se normálně nepotím.
Jeden den vanul strašně silný, horký vítr, a onoho dne propukly požáry. Ne v Dubbu přímo, ale v okolí městečka Dunedoo (požár Sir Ivan) a ještě Burrendong Dam. Kouř šel vidět na obzoru. Naštěstí vítr požár nedofoukl až k Dubbu. Rozsáhlé plochy shořely. Když jsem později projížděl postiženým místem, vypadalo to naprosto nereálně - ohořelé kmeny stromů se prostíraly na desítky kilometrů daleko.
Zajímavé je, že australské rostliny a stromy jsou zvyklé na požár, který dokonce potřebují k regeneraci. Bez něj by nemohly žít.
Zde je letecká fotka požáru
Někdy se požár šířil až 100 km za hodinu
Dicko a Kim mě vzali na druhý největší Elvis festival na světě, který se odehrává v městečku Parkes. Nikdy v životě jsem neviděl tolik Elvisů, jako tam. Dickův táta tam jel na průvod veteránů se svým Pontiacem a tak mě na něj vzal. Cítil jsem se jako britská královna, jak jsem kýval davům. Všem se auto líbilo, tak mi jej chválil a já jsem jim proto děkoval a tvářil se, že jsem měl nějakou spoluúčast na opravování onoho historického kousku technologie.
Má třetí rodina byla Kim a Craig Dickinson. Craigovi neřekne nikdo jinak než Dicko, je to taková typická australská přezdívka, když má muž příjmení Dickinson. Dicko pracuje jako business poradce pro různé společnosti. Má jen jednu ruku, respektive má obě ruce, ale jen jednu funkční. Tu druhou si nechal, přestože nefunguje, jelikož tvrdí, že si chce počkat, až vědci vyvinou technologii, která mu tu ruku navrátí zpět k životu.
Kim je holička a má svůj vlastní malinký kadeřnický salon, který se jmenuje Redz 2830. Redz, protože ona má vyloženě červené vlasy (v angličtině 'redhead') a 2830 je PSČ Dubba. S tím se spojuje to, že jsme měli s Kim menší neshodu v tom, co na mně vypadá lépe: krátké, nebo dlouhé vlasy. Já už jsem je chtěl zastřihnout a tak jsem se ji snažil přesvědčit, ať mi je už ostříhá, ale ona říkala, ať ještě počkám, že uvidím, že delší budou mnohem lepší. Když jsem však odcházel do další rodiny, uvědomila si, že si asi hned nechám vlasy někde ostříhat, tak mi je tedy na poslední chvíli ostříhala ona.
Kim
Členem rodiny byli ještě dva psi, Australian cattle dogs (australští honáčtí psi), postarší a klidnější Mason a mladší a divočejší Abbi. S Masonem jsme se stali dobrými přáteli, jelikož zbožňoval, když jsem jej hladil nebo mu házel gumovou hračku.
Mason
Abbi
Žili v pěkném, pouze dva roky starém domu v celkem prestižní nové čtvrti. Z obýváku a rozlehlého venkovního grilovacího prostoru byl přes bazén výhled na golfové hřiště, které bylo všude kolem. Často tam byli klokani (a že jich bylo), kteří se zejména v horkých dnech (a že jich bylo) shlukovali okolo zavlažovačů. Byli tam tak často, že se stali mou každodenní součástí života a vůbec mi už nepřijdou jako něco zvláštního. Vždycky, když jsem vyšel na zahradu, upřeně mě sledovali. To byla totiž jejich oblíbená činnost: ležet ve stínu, nechat se svlažovat vodou z okolních zavlažovačů, a upřeně sledovat cokoliv se objevilo okolo. Když jste se k nim přibližovali, sledovali vás ještě ostražitěji, až nakonec utekli o pár metrů dál. Někteří z nich však byli asi tak velcí, jako já, což je celkem dost, a kdyby se cítili moc ohroženi, nejspíš by se na mě vrhli a kopli by mě, což je smrtelné. Takže bylo lepší nechat je na pokoji.
Jednou jsem si zkusil golf. Přijel i Steven s Vanessou a ještě jeden rotarián se svou ženou. Mužská část výpravy šla hrát golf, zatímco ženy klábosily na terase. Zpočátku jsem se trefoval zejména do vzduchu, občas jsem to zahrabal do země a výjimečně jsem i trefil onen míč. I Dicko byl lepší než já, a to má jen jednu ruku, zatímco já mám ruce dvě. Ale jak říkám, skoro jsem vyhrál, byl jsem jen čtvrtý, což je téměř medajlové místo. Sice ze čtyř, ale tak co...
Profesionální golfista!
Drew, který se mě snažil toho trochu naučit
Steven
Dicko, jednoruký golfista
U Dickinsonů jsem zažil to největší horko, kdy přes den teploty občas stoupaly až ke 46 stupňům Celsia a v noci zřídkakdy klesly pod 35 stupňů. Každý den, když jsem se vrátil ze školy, lil ze mě pot na všechny strany. A to já se normálně nepotím.
Jeden den vanul strašně silný, horký vítr, a onoho dne propukly požáry. Ne v Dubbu přímo, ale v okolí městečka Dunedoo (požár Sir Ivan) a ještě Burrendong Dam. Kouř šel vidět na obzoru. Naštěstí vítr požár nedofoukl až k Dubbu. Rozsáhlé plochy shořely. Když jsem později projížděl postiženým místem, vypadalo to naprosto nereálně - ohořelé kmeny stromů se prostíraly na desítky kilometrů daleko.
Zajímavé je, že australské rostliny a stromy jsou zvyklé na požár, který dokonce potřebují k regeneraci. Bez něj by nemohly žít.
Zde je letecká fotka požáru
Někdy se požár šířil až 100 km za hodinu
Dicko a Kim mě vzali na druhý největší Elvis festival na světě, který se odehrává v městečku Parkes. Nikdy v životě jsem neviděl tolik Elvisů, jako tam. Dickův táta tam jel na průvod veteránů se svým Pontiacem a tak mě na něj vzal. Cítil jsem se jako britská královna, jak jsem kýval davům. Všem se auto líbilo, tak mi jej chválil a já jsem jim proto děkoval a tvářil se, že jsem měl nějakou spoluúčast na opravování onoho historického kousku technologie.
V tomhle jsem jel!
Kim s Elvisem
Moje Counsellorka Helena mě vzala na koňské dostihy. Bylo to zajímavé. Je to taková společenská událost a oslava sázení. Jednou jsem si i já vsadil, můj kůň však byl jen druhý a tak jsem ztratil 60 centů.
Moje sázka
Helena
Se školou jsem jel na školní retreat, což je vlastně takový výlet celého ročníku. Takže jsme jeli do čtvrti Eleanora Heights na severu Sydney. Bylo to tam pěkné, byl tam takový krásný kaňon, ve kterém jsme běhali nahoru a dolů jen v žabkách, takže já jsem si říkal, že horské boty vlastně ani nepotřebuji.
Jinak byl na retreatu program, který byl křesťansky založený, jelikož moje škola je katolická.
Tradicí je, že na posledním retreatu dostane každý takový motivační dopis od rodičů, protože se jejich děti stávají dospělými a chystají se na maturitu a vysokou školu. Ročníková učitelka řekla, že dopis dostane úplně každý,, přičemž jsem si já pomyslil, že určitě kromě mě. Ona však hned dodala, že i Matejus (takhle vyslovila mé jméno) dostane dopis do rodičů. A tak jsem, dojat, dostal dopis od rodičů a bratra a sestry.
Takže takhle si žiji v Austrálii. Snad jsem nic důležitého nezapomněl, když píši s takovým zpožděním. No každopádně jsem se pak 25.2. přesunul do mé další rodiny, ale o tom snad příště.
Je potřeba dát Kim za pravdu, tedy Kim (jakožto nezpochybnitelná odbornice v oboru kadeřnictví tak velké země, jakou je Austrálie) dala za pravdu mému dlouhodobému názoru - dlouhé ... dlouhé vlasy Maty! :-) (tedy dokud je máš). Škoda, že z toho vycouvala. Teď by už Tě na venkově neměl kdo ostříhat a dostal by ses tak přes tu nejtěžší fázi ;-) No nevzdávám to.
OdpovědětVymazat