Adelaide - Tour Down Under

Ve středu, 18. ledna, jsem se vydal s Rotariánem z našeho klubu, Andewem Grahamem na výpravu do hlavního města Jižní Austrálie, Adelaide. Andrew mi řekl, jestli náhodou nechci jet a tak já jsem, samozřejmě, řekl, že ano.
Jeli jsme tam z důvodu cyklistických závodů Tour Down Under, největších v Austrálii, jelikož Andrew je velký fanoušek cyklistiky. Je členem cyklistického klubu v Dubbu a jezdí skoro každé ráno.
Vyjeli jsme z Dubba ve 4 hodiny odpoledne a vydali jsme se na cestu, která v celku trvá zhruba 13 hodin. My jsme však jeli jen 5 hodin do městečka jménem Griffith, odkud Andrew pochází a kde jeho bratr žije v domě, který kdysi patřil jejich rodičům. Bratr Tom, který se také začal před rokem věnovat cyklistice, takže jel do Adelaide s námi.
Několik desítek kilometrů před Griffithem nám začalo docházet palivo, což byl takový menší problém, zvláště v Austrálii, kde mezi městy většinou ani není mobilní spojení. Chtěli jsme si nádrž naplnit, jenže benzínky v malých vesničkách byly již dávno zavřené. Takže jsme museli doufat, že dojedeme.
Nakonec to přesně vyšlo a vítězně jsme dojeli k domu Toma. Tam nás Tom přivítal sušenkami a černým čajem, což nebylo to nejlepší rozhodnutí, pít v devět večer čaj. Zvláště, když jsem hned potom šel do postele a snažil jsem se usnout, abych měl spousty energie na zbytek cesty. Mooc mi to prostě nešlo. Z nějakého důvodu jsem uvažoval, co by se stalo, kdybych se zítra ráno vzbudil v minulosti, v době, kdy byl Andrew ještě malý kluk. Uvažoval jsem, že bych se pak znova shledal se všemi lidmi, co teď znám až po šedesáti letech, kdy by mé mladší já odešlo do minulosti. Nikomu bych tak nechyběl, jen by pro ně byl šok, že bych najednou měl 78 let.

Když jsem se ráno vzbudil, oddychl jsem si, neboť jsem se stále ještě nacházel v přítomnosti. Posnídali jsme, všechny věci jsme si přenesli do Tomova auta, které bylo přece jen trochu větší než Andrewovo, jelikož kola Adrewa a Toma zabírala vážně spoustu místa. Kola si brali proto, že měli v úmyslu si projet trasu, kterou pak projeli profesionálové.
Po tom, co jsme opustili Griffith, začala být krajina naprosto šíleně plochá. Prostě naprosto. Žádný kopec, nic. Zdálo se mi, že vidím zakřivení povrchu zemského.
Ve vesnici jménem Tooleybuc jsme překročili Murray River, která tvoří hranici NSW a Victoria. Takže jsme byli v jiném Australském státě a hned se vylepšily cesty. Skoro jako byste přejeli hranici z Česka do Rakouska. Andrew říkal, že je to tím, že mají větší hustotu plátců daní na kilometr čtvereční.
Ve Victorii ale také byly trochu jiné silniční předpisy, což si Tom, který byl zrovna za volantem, jaksi neuvědomil. Když nás pak v protisměru minulo policejní auto, Andrew se zeptal, jak rychle Tom jel. V tu ránu si uvědomili, že ve Victorii je na většině cest mimo město 100 km za hodinu, není-li vyznačeno jinak, na rozdíl od NSW, kde to je 110. A Tom jel 113. A vskutku, po chvíli se za námi objevilo blikající policejní auto.
Zastavili jsme a policista nám řekl, že jsme jeli 13 km přes limit. Tom mu řekl, že zapomněl, že ve Victorii byla jiná rychlost. Policista si šel do vozu ověřit Tomův řidičák a my jsme diskutovali, jestli bude Tom muset platit pokutu, nebo ne. Nakonec, když se policista vrátil, řekl, že si máme dávat pozor a dal jen napomenutí. A tak jsme šťastně jeli dál a snažili si kontrolovat rychlost.

Před hranicí s Jižní Austrálií řídil Andrew, který si zase nedával pozor na rychlost, jelikož byl zabraný do rozhovoru o kolech, a možná by byl hranici minul, kdybychom jej na to neupozornili. Tam, kde měl už jet jen 60, on pořád ještě seděl na 100. Rychle to zabrzdil. Z budky se vyřítila žena, která měla ten přechod na starosti. Andrew se už obával, že bude pokutovat za rychlost, ale ona, že to je v pohodě, že vyběhla jen protože se bála, že nás nestihne a že ona jen kontroluje, jestli náhodou nepřevážíme nějaké potraviny, jelikož Jižní Austrálie má nějakou karanténní zónu nebo tak něco.
Andrew si vzpomněl, že měl krásné, čerstvé broskve. Jestli bychom je ještě nemohli sníst, řekl. Ona na to, že ne, že proto je tam to zpomalení a odstavný pruh, aby si měl každý čas toto vyřešit. A tak jí Andrew musel s nelibostí předat broskve. Ta si musela pochutnat! Prý je to všechno kvůli nějakých ovocných mušek, které nechtějí zavést do Jižní Austrálie.

Chvíli jsme pak projížděli outbackem Jižní Austrálie, až jsme se znova dostali k řece Murray, kterou jsme překročili podruhé. Pak jsme jeli podél jejího břehu, až jsme dorazili k pobřežnímu městečku Mannum, kde jsme měli přečkat noc v motelu.
V motelu jsme s nechali naše batohy a pak jsme se vypravili, protože jsme ještě měli čas, do městečka Birdwood, kde měl Andrew a Tom v pátek ráno začít svou jízdu. Porozhlédli jsme se po městečku, podívali jsme se na přípravy stánků pro start Bupa Challenge (ta jízda amatérů, které by Andrew a Tom členem) a nakonec jsme se podívali, kde je autobusová zastávka, ze které jsem měl zítra nasednout na autobus do Adelaide.
Pak jsme se ještě vydali mrknout na tradiční německé městečko Hahndorf. Celá oblast Adelaide Hills, ve které se obě městečka nacházejí a taky Jižní Austrálie jako celek, byla hodně ovlivněna spoustou německých osadníků. Hodně to vidíte například v architektuře tradičních domů, která je odlišná od zbytku Austrálie. Jsou cihlové, s takovým jakoby prokládaným cihlovým rámem jiné barvy.
Adelaide Hills jsou velmi příjemné, mírné prostředí, s téměř idylickým nádechem. Nachází se tam spousta vinic, jelikož podnebí je tam pro ně naprosto příhodné. Strašně se mi líbilo, jak tam bylo všechno zelené, po několika hodinách cesty seschlým, žlutým prostředím.
V Hahndorfu měli typické německé hospody a pivo a tak si  Andrew zavzpomínal na svou vlastní výměnu v Německu.

Pak jsme se vrátili do motelu, kde jsme si dali večeři a šli jsme spát, abychom měli dost energie na náročný den.

V pátek jsme vstávali brzo, jelikož Andrew a Tom museli startovat hodně brzo. V Birdwoodu byl oobří provoz a cyklisté úplně všude. Já se vydal čekat na autobusovou zastávku, zatímco oni si začali sestavovat kola a šli se zaregistrovat na Bupa Challenge.
Po chvíli čekání autobus, s menším zpožděním, přijel. No, byl to spíš takový minibus, moc lidí z Adelaide Hills do Adelaide zřejmě busy nepoužívalo.
Cesta idylickým prostředím byla plná cyklistů. Andrew a Tom totiž jeli jen zkrácenou trasu, začátek trasy byl v Adelaide a oni se startem v Birdwoodu vyhnuli největšímu stoupáku z Adelaide do Adelaide Hills.
Ještě v životě jsem neviděl tolik cyklistů. Protisměr jimi byl doslova přeplněný a já si říkal, co by se stalo, kdyby jeden z nich spadl, když všichni byli tak těsně u sebe. A děsivé taky bylo to, že na většině trasy ani nebyly cesty uzavřené. Někteří netrpěliví řidiči se tak mraky cyklistů snažili předjíždět, což bylo ohromně nebezpečné a navíc stejně neměli kam je předjet, jelikož cyklisté jeli v téměř nepřerušeném proudu. Což se ukázalo být celkem frustrujícím, když jsme s busem museli překročit onu cestu. Museli jsme čekat asi tak čtvrt hodiny. Nakonec jsme se přes ně však přece jen dostali. A za chvíli jsme již vjeli do okrajových částí Adelaide.

Trasa mého busu končila v Tea Tree Plaza Interchange, což je velké autobusové nádraží. Tam jsem přesedl na bus hromadné dopravy, který směřoval přímo do centra Adelaide. Mají takový chytrý systém, jak se vyhnout dopravě - autobusy jedou skoro až do centra na takových betonových autobusových kolejích, čímž se tam dostanete mnohem rychleji, než autem.
A už jsem byl v centru. Neměl jsem největší štěstí na počasí, protože bylo pod mrakem a celkem větrno. Zase však možná lepší, než 40 stupňů. Vydal jsem se okolo radnice, přes Victoria Square, na kterém se stavěl park pro poslední etapu závodů, jež se měla odehrát v centru Adelaide, do tzv. Adelaide Central Market, který se nacházel u Chinatown. V podstatě to byl takový zastřešený trh uvnitř budovy a sálala z něj atmosféra. Dal jsem si tam skvělou snídani a kávu a pak jsem se vydal zpět přes Victoria Square a obří centrum obchodu zvané Rundle Mall, které je celé pro pěší.
Proel jsem se kolem University of South Australia a pak jsem se šel projít do parků kolem řeky Karrawirra Parri. Překročil jsem řeku, kde byl Adelaide Oval, obří sportovní stadion.
Adelaide se mi strašně líbilo, mělo takovou dobrou atmosféru, lepší než Sydney. Možná je to i tím, že je mnohem menší. A taky se mi líbilo, že centrum města bylo obklopeno parkem.

Ještě jsem si proletěl South Australian Museum, konkrétně výstavu o Aborigincích a pak jsem nasedl na bus, který mě vzal do čtvrti zvané Norwood, kde měli za chvíli startovat profesionálové. Už tam byly davy lidí, když jsem tam dorazil a přípravy profesionálů byly v plném proudu. Postavil jsem se blízko startovací čáry. Postupně začali závodníci přijíždět ke startu. Pak odpočet. Tři, dva, jedna, start! A už vystartovali a nabírali rychlost.

Já se vydal na bus, který mě měl vzít k cíli závodu, do kterého za chvíli dorazí Andrew a Tom. Problém byl, že zastávky u cíle byly právě z důvodu závodu uzavřeny, tak jsem musel nějakých pár kilometrů pěšky. Mezitím už vyšlo slunce, začalo hřát a bylo velmi příjemně.
Když jsem se dostal k cíli, Andrew a Tom už tam asi tak čtvrt hodiny byli. Úspěšně dojeli, jen Tom prý v některých chvílích ztrácel dech a Andrew jednou spadl, kdyyž se ohlížel, kde je Tom a způsobil si tak nějaké menší odřeniny, ale jinak měl celkem štěstí. Tom si vzal do hlavy, že vlastně ten konec závodu vidět nemusí a že radši půjde přivést auto z Birdwoodu a tak nasedl na bus a odjel. My jsme s Andrewem zůstali a očekávali příjezd profesionálů. Měli tam obří obrazovky  a komentář, takže jsme mohli vědět, co se zrovna na trase děje.

Andrew a Tom po dojezdu

Já se dozvěděl spoustu věcí o silniční cyklistice, co jsem nikdy předtím nevěděl. Například, že je to vlastně týmový sport. Účastní se toho hodně cyklistů, ale většina z nich necílí a výhru pro sebe, kdepak, snaží se, aby nejlepší sprinter z jejich týmu vyhrál. A tak se jej celou cestu snaží co nejvíc šetřit, chránit před větrem a jinými vlivy, ať je pak ke závěrečnému sprintu pný energie.
Taky většina jezdí společně v pelotonu, což je aerodynamický útvar, který právě umožňuje šetřit si síly na poslední chvíli. Přirovnal bych to k hejnu letících vran.
Pak to někteří zkoušeli v breakaway, například Novozélanďan Jack Bauer, který štěstí pokoušel téměř každý závod. Cílem závodníků v reakaway je dostat se co nejdál od hlavního pelotonu, získat co největší náskok, aby je pak ke onci nedohnali. Je to však velmi vyčerpávající, protože nejsou tak chráněni od větru, jako v pelotonu. A vážně, Jack Bauer vždycky vyhořel, i když třeba místy měl náskok dvou minut.
Já fandil Jackovi, za jeho snahu a samozřejmě mistrovi světa, Slováku Peterovi Saganovi.
Bylo to velmi napínavé, když se k nám závodníci už blížili. Pak kolem nás najednou prosprintovali jako vítr a už byli v cíli.
Peter Sagan nevyhrál, ale aspoň byl druhý. Vítězem se stal Australan Richie Porte.

Po závodu nás vyzvedl Tom a pak jsme se pomalu v dopravní špičce šinuli z Adelaide.  Směřovali jsme k přímořskému městečku Aldinga Beach, které bylo na sobotní trase, kterou si taky chtěli sjet. Ubytovali jme se tam v karavanovém parku a pak jsme jeli na večeři do McLaren Vale, do skvělé čínské restaurace Red Gum Chinese. Taky jsme autem vyjeli Willunga Hill, na jehož vrcholu se nacházel cíl závodu.

V sobotu vstali Andrew a Tom v osm ráno a vyjeli zdolat jedno kolo onoho závodu, zatímco já jsem se vydal na procházku ke pláži. Prošel jsem pobežní přírodní rezervací a za chvilku jsem byl na ulicích Aldinga Beach. Náhle se přede mnou prostřelo nádhrné panorama: pláž přede mnou, nalevo Adelaide Hills jdoucí až k moři, které nevypadalo ani trochu jako oceán u Newcastlu a Sydney. Adelaide se totiž nachází v zálivu a je tudíž chráněno před vlnami oceánu. Sešel jsem na pláž a sundal jsem si žabky. Cítil jsem jemný písek. Pak jsem si nohy namočil do mírně se vlnící vody. Nešel jsem si zaplavat, protože jsem neměl dost času.
Pláž používala spousta lidí. Lidi na ní běhali, chodili se psy, pouštěli draky, nebo se jen tak procházeli. Já se chvíli kochal a pak se vydal na cestu zpátky.

Když se Tom a Andrew vrátili, vše jsme sbalili a vydali jsme se najít místo na trase, odkud jsme mohli sledovat profesionály projíždět.
Našli jsme si pěkné klidné místo a utábořili jsme se. Bylo to vzrušující, sledovat přímý přenos na mobilu a jak se k nám blíží. Jak se přibližovali, uviděli jsme první policisty na motorkách, kteří zastavili provoz. Pak další a další, až nakonec přijelo breakaway, v kterém byl, samozřejmě, Jack Bauer. To měli náskok dvě minuty. Pak kolem nás proletěl samotný peloton, za ním další policisté, podpůrná vozidla, zase policisté a nakonec zelené vozidlo, které znmenalo, že to je konec procesí a po cestě se může zase jezdit. Organizační stránka věci byla tedy taky strašně zajímavá.
Ještě pak kolem nás dvakrát projeli a pak už mířili k cíli. V kopci Jackovi Bauerovi naneštěstí zase došly jeho síly a on tak zase nevyhrál. Naopak zase vyhrál Richie Porte, který pak nakonec vyhrál celý závod. Peter Sagan tady skončil někde vzadu.

A my jsme se ve tři odpoledne vydali na cestu zpátky. Zase jsme přespali v Griffithu, kde jsme dorazili v jednu ráno. Když jsme se pak v devět ráno vzbudili, rozloučili jsme se s Tomem a vydali jsme se na cestu do Dubba. Stihli jsme dorazit ještě před koncem poslední etapy závodu, která proběhla v centru Adelaide, takže já jsem se mohl na její konec podívat. Jackovi Bauerovi zase došly síly. A vyhrál zase Richie Porte, který se tím tedy stal naprosto jasným vítězem celého závodu.