Newcastle
7. ledna jsem se vydal na takovou dovolenou, kterou jsem si sám zařídil. Rozhodl jsem se totiž navštívit Newcastle, město, kolem kterého se soustřeďuje můj Rotary distrikt a ve kterém se nachází i nejvíce výměnných studentů.
Marisa McLean, která jede na výměnu do Švýcarska, se nabídla, že mě na ten týden se svou rodinou klidně můžou pohostit.
Tak mě tedy Alderdices dovezli do Newcastlu, protože oni pak jeli navštívit rodiče od Toni žijící v South West Rocks na sever od Newcastlu.
Když jsme dorazili na místo, bylo už u McLeanů doma plno lidí, Rotariánů rodičů a výměnných studentů, jak inboundů, tak outboundů. Marisa totiž hostila svou rozlučkovou opékačku. Bylo to skvělé, vidět se znova se spoustou z mých výměnných přátel. Bylo to pouhých pár týdnů před tím, než měli všichni outboundi odjet a tak byla atmosféra plná očekávání a diskuzí o tom, jaké to bude, kdo v kolik letí a tak. Někteří už měli všechno připravené, kufry sbalené, zatímco jiní, jako například Marisa, neměli ještě sbaleno zhola nic.
Když opékačka pomalu skončila, vydali jsme se s Marisou, Fabií (inboundkou ze Švýcarska, která byla u nich taky na návštěvě) a otcem od Marisy Michaelem na Bar Beach. V momentě, kdy jsem na sobě ucítil svěží mořský vánek, jsem byl strašně nadšený, moře totiž přímo zbožňuji. Na pláži jsme byli jenom na chvíli, bylo už totiž celkem pozdě. Voda byla celkem studená, okolo 20°C, a taky plná vln, což je v Austrálii celkem běžné, přece jen je to velký oceán.
Druhý den jsme šli k Bogey Hole, což je takový bazén vytesaný do skály pod útesem a údajně jej postavili trestanci, když dorazili do Newcastlu. Jednou z předností koupání se v této skalní nádrži je nepřítomnost žraloků, velkých proudů a vln. Po příjezdu jsme však spatřili, že na útesu a na schodech stojí velké množství lidí a zírají dolů na Bogey Hole. Říkal jsem si, jestli to třeba není nějaký turistický zájezd a taky jsem si nějak domyslel, že ti lidé na schodech nejspíš stojí ve frontě do Bogey Hole, tak jsme se do ní taky chtěli postavit, když v tom jsme zjistili, že to vlastně vůbec žádná fronta nebyla, jen tam tak stáli.
A tak jsme teda sešli dolů a ponořili se do vody. Bylo to trochu zvláštní, jak nás všichni lidé z útesu pozorovali. Náhle k nám připlaval nějaký chlap, který nám řekl, ať se radši přesuneme na okraj, jestli tedy nechceme být zasaženi křížem. Zprvu jsme to nechápali, pak jsme však pochopili. Všichni ti lidé byli příslušníci řecké ortodoxní církve. Bogey Hole byla pro ně jakési posvátné místo, kde každý rok měli takovou mini mši, hodili kříž z útesu do vody a mladí chlapci a dívky tam dole skočili do vody a závodili, kdo jej první chytí.
A vskutku, za chvíli jsme na vrcholku útesu spatřili kněze, který začal něco zpívat, smíšeně řecky a anglicky. Pak hodil takový malý kříž do vody a mladí se za ním hned vrhli. Byla to celkem zajímavá tradice, to určitě.
McLeans měli jednoho psa, Hastingse, který patřil Marise a taky hlídali Jacksona, psa jejich kamarádů. Jackson byl už takový postarší Charles Cavalier, který byl strašně roztomilý ale zároveň strašně trhlý. Vždycky, když jste se pokusili dostat přes branku do ulice nebo na zahradu, vždycky se snažil proklouznout a vyběhnout ven. A jednou se mu to nějak podařilo. Neví se jak, ale prostě druhý den mého pobytu jsme ho najednou prostě neuměli najít. Vydali jsme se s Michaelem a Fabií na procházku po Newcastlu, že na něj třeba narazíme.
Procházka byla fajn, ale po Jacksonovi ani vidu ani slechu. A tak jsme se vrátili domů a Michael zavolal svým kámošům, že pes teda nikde. Oni se teda nezdáli moc devastováni touto novinkou, prý to dělá pořád a prý to všechno bude v pohodě. S tím jsme se tedy spokojili. Když se Marisa vrátila ze svého posledního dnu práce v McDonaldu, pověděli jsme jí tuto zprávu. Nijak ji to nepřekvapilo. Když se z práce zdravotní sestry na poloviční úvaze vrátila Marisina mamka Fiona, prohlásila, že je to škoda, že už si na toho psa začala celkem zvykat, že jej dokonce i začala mít ráda.
Ráno novinka: veterináři našli Jacksona a je teď u nich, připraven an vyzvednutí! V Austrálii totiž prý do psů vstřelí mikročip, který se aktivuje, když se pes ztratí a oni jej pak podle něj mohou najít, což je velmi vychytralé.
Vydali jsme se tedy s Marisou, Fabií a Michaelem vyzvednout onoho nezbedníka. Když jsme tam přišli a nahlásili, že jdeme pro Jacksona, veterinářka se jen zasmála. Zřejmě byl Jackson častým návštěvníkem zdejší veteriny. Šla vytáhnout Jacksona a ten byl tak nadšený, že pobíhal všude a klouzal po podlaze.
Vzali jsme jej do auta a on byl naprosto šílený. Vše se snažil lízat a taky trochu své moče nechal na Marise, která jej držela. I přesto jsem toho psa naprosto zbožňoval, byl prostě moc roztomilý.
Po úspěšném vyzvednutím Jacksona jsme se vydali i s Marisiným bratrem Connorem na pláž Merewether Beach, která se mi asi líbila ze všech pláží nejvíc. Užívali jsme si plavání ve velkých vlnách, bylo to celkem vysilující, ale skvělé.
Po návratu z pláže se Fabia vydala zpátky do jejího host klubu v Merriwa a my jsme šli s Marisou a jejím bratrem Connorem do pevnosti Fort Scratchley, ze které byly skvělé výhledy a taky to byla pevnost bránící přístav Newcastlu a v 2. sv. válce z ní sestřelili Japonskou ponorku, která se Newcastle podařila infiltrovat.
U tohoto se pozastavím. Newcastle je totiž klíčové. Je jedním z největších uhelných přístavů na světě. Vždycky na dalekém obzoru vidíte obrysy obřích lodí, které tam čekají na svůj náklad a když jsou povolány, veplují do přístavu a pak plné vyplují směrem Japonsko nebo Čína. Taky vozí zemědělský náklad, zejména obilí, které je v přístavu skladováno v obrovských silech.
Newcastle má tudíž za sebou celkem velkou průmyslovou minulost. Tím, že se přes něj vyváží spousta uhlí z přilehlých dolů z Hunter Valley, tam byly kdysi i ocelárny, podobně jako je tomu v Ostravě. Ony ocelárny již však nefungují. Shane Alderdice v nich kdysi pracoval, ovládal tam jeřáb.
My jsme tedy šli pouze do muzea oceláren a vůbec Newcastlu jako takového.
Kvůli uhlí je vlastně Newcastle taky po Sydney jedním z nejstarších měst v Austrálii, protože když se Britové plavili po moři, všimli si vrstev uhlí v útesech Newcastlu.
Večer jsem šel s Michaelem a Marisou na procházku po tzv. Anzac Memorial Walk, což je takový vyvýšený chodník vedoucí po vrcholku útesu se skvělými výhledy. Marisa na něm také byla poprvé, přestože byl postaven před zhruba rokem. Vůbec vlastně díky mě objevovala Newcastle, což bylo celkem vtipné, vezmeme-li v potaz, že tam celý život bydlela. Taky prý zřídkakdy jdou na pláž, což jsem nechápal, kdybych tam žil já, tak bych na pláži byl denně.
Další den ráno byla doma Fiona a s tou jsme se já a Marisa vydali nejprve na procházku do Stocktonu, který se nachází na druhé straně přístavu a jede se do něj lodí. Ve Stocktonu jsme se prošli až na začátek pláže Stockton Beach. Tam jsme to však obrátili a vydali jsme se další lodí zpátky přes přístav.
Marisa McLean, která jede na výměnu do Švýcarska, se nabídla, že mě na ten týden se svou rodinou klidně můžou pohostit.
Tak mě tedy Alderdices dovezli do Newcastlu, protože oni pak jeli navštívit rodiče od Toni žijící v South West Rocks na sever od Newcastlu.
Když jsme dorazili na místo, bylo už u McLeanů doma plno lidí, Rotariánů rodičů a výměnných studentů, jak inboundů, tak outboundů. Marisa totiž hostila svou rozlučkovou opékačku. Bylo to skvělé, vidět se znova se spoustou z mých výměnných přátel. Bylo to pouhých pár týdnů před tím, než měli všichni outboundi odjet a tak byla atmosféra plná očekávání a diskuzí o tom, jaké to bude, kdo v kolik letí a tak. Někteří už měli všechno připravené, kufry sbalené, zatímco jiní, jako například Marisa, neměli ještě sbaleno zhola nic.
Když opékačka pomalu skončila, vydali jsme se s Marisou, Fabií (inboundkou ze Švýcarska, která byla u nich taky na návštěvě) a otcem od Marisy Michaelem na Bar Beach. V momentě, kdy jsem na sobě ucítil svěží mořský vánek, jsem byl strašně nadšený, moře totiž přímo zbožňuji. Na pláži jsme byli jenom na chvíli, bylo už totiž celkem pozdě. Voda byla celkem studená, okolo 20°C, a taky plná vln, což je v Austrálii celkem běžné, přece jen je to velký oceán.
Druhý den jsme šli k Bogey Hole, což je takový bazén vytesaný do skály pod útesem a údajně jej postavili trestanci, když dorazili do Newcastlu. Jednou z předností koupání se v této skalní nádrži je nepřítomnost žraloků, velkých proudů a vln. Po příjezdu jsme však spatřili, že na útesu a na schodech stojí velké množství lidí a zírají dolů na Bogey Hole. Říkal jsem si, jestli to třeba není nějaký turistický zájezd a taky jsem si nějak domyslel, že ti lidé na schodech nejspíš stojí ve frontě do Bogey Hole, tak jsme se do ní taky chtěli postavit, když v tom jsme zjistili, že to vlastně vůbec žádná fronta nebyla, jen tam tak stáli.
A tak jsme teda sešli dolů a ponořili se do vody. Bylo to trochu zvláštní, jak nás všichni lidé z útesu pozorovali. Náhle k nám připlaval nějaký chlap, který nám řekl, ať se radši přesuneme na okraj, jestli tedy nechceme být zasaženi křížem. Zprvu jsme to nechápali, pak jsme však pochopili. Všichni ti lidé byli příslušníci řecké ortodoxní církve. Bogey Hole byla pro ně jakési posvátné místo, kde každý rok měli takovou mini mši, hodili kříž z útesu do vody a mladí chlapci a dívky tam dole skočili do vody a závodili, kdo jej první chytí.
A vskutku, za chvíli jsme na vrcholku útesu spatřili kněze, který začal něco zpívat, smíšeně řecky a anglicky. Pak hodil takový malý kříž do vody a mladí se za ním hned vrhli. Byla to celkem zajímavá tradice, to určitě.
Bogey Hole z útesu
Bogey Hole a já
Já a mořský výhled z Bogey Hole
(Jde vidět kousek Newcastle Beach)
(Jde vidět kousek Newcastle Beach)
Došli jsme až k Newcastle Beach,
kde jsme si dali kafe
kde jsme si dali kafe
Procházka byla fajn, ale po Jacksonovi ani vidu ani slechu. A tak jsme se vrátili domů a Michael zavolal svým kámošům, že pes teda nikde. Oni se teda nezdáli moc devastováni touto novinkou, prý to dělá pořád a prý to všechno bude v pohodě. S tím jsme se tedy spokojili. Když se Marisa vrátila ze svého posledního dnu práce v McDonaldu, pověděli jsme jí tuto zprávu. Nijak ji to nepřekvapilo. Když se z práce zdravotní sestry na poloviční úvaze vrátila Marisina mamka Fiona, prohlásila, že je to škoda, že už si na toho psa začala celkem zvykat, že jej dokonce i začala mít ráda.
Ráno novinka: veterináři našli Jacksona a je teď u nich, připraven an vyzvednutí! V Austrálii totiž prý do psů vstřelí mikročip, který se aktivuje, když se pes ztratí a oni jej pak podle něj mohou najít, což je velmi vychytralé.
Vydali jsme se tedy s Marisou, Fabií a Michaelem vyzvednout onoho nezbedníka. Když jsme tam přišli a nahlásili, že jdeme pro Jacksona, veterinářka se jen zasmála. Zřejmě byl Jackson častým návštěvníkem zdejší veteriny. Šla vytáhnout Jacksona a ten byl tak nadšený, že pobíhal všude a klouzal po podlaze.
Vzali jsme jej do auta a on byl naprosto šílený. Vše se snažil lízat a taky trochu své moče nechal na Marise, která jej držela. I přesto jsem toho psa naprosto zbožňoval, byl prostě moc roztomilý.
Jackson
Po návratu z pláže se Fabia vydala zpátky do jejího host klubu v Merriwa a my jsme šli s Marisou a jejím bratrem Connorem do pevnosti Fort Scratchley, ze které byly skvělé výhledy a taky to byla pevnost bránící přístav Newcastlu a v 2. sv. válce z ní sestřelili Japonskou ponorku, která se Newcastle podařila infiltrovat.
U tohoto se pozastavím. Newcastle je totiž klíčové. Je jedním z největších uhelných přístavů na světě. Vždycky na dalekém obzoru vidíte obrysy obřích lodí, které tam čekají na svůj náklad a když jsou povolány, veplují do přístavu a pak plné vyplují směrem Japonsko nebo Čína. Taky vozí zemědělský náklad, zejména obilí, které je v přístavu skladováno v obrovských silech.
Newcastle má tudíž za sebou celkem velkou průmyslovou minulost. Tím, že se přes něj vyváží spousta uhlí z přilehlých dolů z Hunter Valley, tam byly kdysi i ocelárny, podobně jako je tomu v Ostravě. Ony ocelárny již však nefungují. Shane Alderdice v nich kdysi pracoval, ovládal tam jeřáb.
My jsme tedy šli pouze do muzea oceláren a vůbec Newcastlu jako takového.
Kvůli uhlí je vlastně Newcastle taky po Sydney jedním z nejstarších měst v Austrálii, protože když se Britové plavili po moři, všimli si vrstev uhlí v útesech Newcastlu.
Trajekt vplouvá do přístavu
Výhledy z pevnosti Scratchley
Na obzoru dlouhá Stockton Beach
Kanón, který sestřelil Japonskou ponorku
Nobbys Beach a maják
Večer jsem šel s Michaelem a Marisou na procházku po tzv. Anzac Memorial Walk, což je takový vyvýšený chodník vedoucí po vrcholku útesu se skvělými výhledy. Marisa na něm také byla poprvé, přestože byl postaven před zhruba rokem. Vůbec vlastně díky mě objevovala Newcastle, což bylo celkem vtipné, vezmeme-li v potaz, že tam celý život bydlela. Taky prý zřídkakdy jdou na pláž, což jsem nechápal, kdybych tam žil já, tak bych na pláži byl denně.
Západ slunce z Anzac Walk
Marisa taky fotila, aby mohla lidem
ve Švýcarsku ukázat, kde žije
Další den ráno byla doma Fiona a s tou jsme se já a Marisa vydali nejprve na procházku do Stocktonu, který se nachází na druhé straně přístavu a jede se do něj lodí. Ve Stocktonu jsme se prošli až na začátek pláže Stockton Beach. Tam jsme to však obrátili a vydali jsme se další lodí zpátky přes přístav.
S Marisou na Stockton Beach
Pak začal náš Beach Crawl. Ráno to tak nevypadalo, bylo zataženo, ale postupně se slunce začalo probojovávat a my jsme nakonec měli chuť svlažit se na plážích.
Nejprve jsme šli na Nobbys Beach, z té jsme se přesunuli na Newcastle Ocean Baths, což je veřejný bazén poblíž Newcastle Beach. Dali jsme si tam Fish'n'Chips, které byly snad ty největší, co jsem kdy viděl, takže jsme proti nim neměli vůbec žádnou šanci a nakonec to skončilo tak, že jsme jejich zbytek s pocitem viny vyhodili do popelnice.
Po jídle jsme šli na Newcastle Beach, kde byl před pár dny spatřen žralok. Pak se však začala Fiona obávat, protože si pod vlivem mraků na sebe ráno nedala sluneční krém a tak jsme se vydali na cestu zpět domů.
Stavili jsme se ještě v Galerii, v které bylo spousta moderního umění, které nikomu nic neříká a zároveň se snaží předstírat, že všem říká všechno. Po zjištění, že nemáme dostatečně vytříbený vkus na to, abychom ocenili moderní malíře a sochaře, šli jsme už opravdu až domů.
Fionina a Marisina kůže se po chvíli začala měnit na povrch zralých rajčat. Podcenily moc slunce, zatímco já jsem byl připraven skvěle a téměř jsem se nezačervenal. Fiona ale byla tak nějak celkově vtipná. A velmi zodpovědná, jak z této příhody vidíte. Byli však vážně skvělá rodina. Velmi se mi líbil jejich polo-chaotický nezorganizovaný život.
Ve středu jsme s Marisou šli na další opékačku, tentokrát v Dixon Park, organizovaná Joem Bushe a jeho rodiči. Viděl jsem se tedy opět se spoustou lidí. Dixon Park je hned u Merewether Beach, což se hodilo, jelikož se teploty onoho dne vyšplhaly až na čtyřicítku.
Ve čtvrtek jsme se s Marisou, Connorem a Michaelem vydali k slanému jezeru Macquarie Lake, které je normálně krásně modré, naneštěstí však bylo zataženo.
Dali jsme si oběd v jedné kavárně a pak jsme jeli k místu, kde se ono jezero vlévá do moře a pak na pláž Caves Beach. Je to pláž, na které jsou spousty jeskyní.
Tahle ryba ležela na pláži, chudinka
Jedna z jeskyní
Tak vypadá úžina, kde se
jezero vlévá do moře
Po návratu jsme vzali Hastingse a Jacksona na psí pláž. Byla to sranda, Hastingsovi jsme pořád házeli míč a on pro něj neustále běhal. Jednou mu to vzal nějaký jiný pes a Hastings tak za námi přiběhl se svěšeným ocasem.
Jackson pořád očichával cizí psy a snažil se načůrat na všechno okolo a vody si skoro nevšiml.
V pátek jsem brzo ráno vstal a Michael s Marisou mě hodili na letiště, kde jsem odletěl zpět ke své nové, již třetí rodině do Dub Vegas (Dubba). Dubbo mě přivítalo příjemnou teplotou 45°C.
Komentáře
Okomentovat