Sydney
V pátek, 25. listopadu jsem se, společně s Vanessou a Grace z předchozí host rodiny, vydal na cestu. Na cestu na poslední setkání exchange studentů, kterého se zúčastní i nynější outboundi, jako právě Grace. Ta se už 20. ledna vydá na vlastní výměnu, do Itálie.
Jeli jsme krajinou po mně již důvěrně známe cestě, jelikož jsem po ní už jel na tolik setkání a cítil jsem se, jako bych se shledal se starým přítelem. Měli jsme malou přestávku v Merriwa, kde jsme šli do naší staré známé kavárny Merriwa Cakes and Pastries, ve které jsme se vždycky občerstvili kávou a nějakou tou pochutinou. Cesta pak již ubíhala rychle a už jsme byli v Maitlandu, kde jsme navštívili příbuzné od Gowers a poseděli jsme si s nimi nad šálkem čaje. Měli moc pěkný dům, plný starožitného nábytku a vše bylo laděno do odstínů světle modré a já, fanoušek staromódních domů, jsem si připadal jako v ráji. Taky jsme se podívali na jejich koně.
Po rozloučení jsme se vydali do K-martu, pak do suprové restaurace Outback Jack's a pak do našeho Quest apartmá, kde jsme strávili noc, jelikož program začínal v osm třicet ráno následujícího dne v Tocal College.
Bylo moc fajn vidět všechny ostatní výměnné studenty, zvláště když vezmu v potaz, že většina z nich žije v Newcastlu a okolí a můžou se tedy setkávat poměrně často, zatímco já jsem od nich oddělen poněkud větší vzdáleností. Celý den byl pečlivě naplánován a tak jsme chodili na různé workshopy relevantní k našim výměnám a spousty zábavy, jako například trochu improvizovaná hra kriketu, který stejně pořád ani v nejmenším nechápu a taky jsme si šli zaplavat do bazénu, protože bylo moc pěkné počasí. V neděli to bylo celkem dojemné, když jsme byli ráno v kapli a rotariáni pustili I'm Australian a I Still Call Australia Home a všichni outboundi a jejich rodiče zpívali, někteří se slzami v očích.
Víkend trval až do 12:30, ale pro mě to nebyl konec dobrodružství, to ani zdaleka ne. Vanessa s Grace mě dovezli do Maitlandu, kde se se mnou rozloučili a tam mě převzal můj host táta Shane. S ním jsem se pak s nadšením vydal na cestu do Sydney. V Sydney jsem se měl spojit s exkurzí z mojí školy, která tam měla přijet večer. Jeli jsme poměrně dlouho, protože dálnice bbyla ucpaná, všichni se snažili dostat po víkendu zpátky do Sydney. Je zajímavé, že i když dálnice vedla po pobřeží (tomuto se říká Central Coast, mezi Sydney a Newcastlem), kde žije nejvíc lidí, vpodstatě jsme jeli celou dobu takřka netknutým lesem, což svědčí o tom, jak malá hustota obyvatel v Austrálii je a jaká je tady vysoká míra urbanizace.
Do Sydney jsme se dostali přes bohatší čtvrti Sydney. Jeden z mých prvních dojmů byla přecpanost ulic. Je to zvláštní, většina země v Austrálii není obydlena nikým a tady v Sydney jsem měl pocit přecpanosti. Jakoby vzali dvouproudovou cestu, a udělali z ní čtyřproudovou cestu. Třeba když kolem nás projížděl autobus, měl jsem pocit, že nechybí moc a už by se nás dotýkal. Prý je to dáno tím, že Sydney je obklopeno Blue Mountains, takže nemá moc místa na rozpínání. A je to vskutku obří město, s populací 4,3 miliony obyvatel. Má celkem obří komunitu asiatů, muslimů a celkově je velmi multikulturní. S tím se spojuje jeden z hlavních problémů tohoto megaměsta. Je to totiž druhé nejdražší město na světě, hned za Londýnem a život tady stojí nemalou částku. I za malý byt dáte třeba milion dolarů za což byste v Dubbu získali luxusní vilu s rozlehlým pozemkem a v Outbacku obří farmu. Toto je zčásti způsobeno bohatými Číňany, kteří tady skupují nemovitosti a ženou ceny do výšin. Nakonec je to tedy velmi předražené místo.
Dalším problémem Sydney je doprava. Město téměř postrádá jakýkoliv systém metra a hromadná doprava je tím pádem žalostná. A všechno je ucpané, dostat se odněkud někam vám bude trvat velmi dlouho, zvláště v dopravních špičkách a dopravní zácpy jsou součástí tamního života.
My jsme se s Shanem konečně propletli do centra města, kde jsme se nejdříve zastavili v Shanově hotelu, kde jsme si nechali věci a pak jsme se vydali prozkoumat město. Shane má Sydney velmi rád, líbí se mu ta anonymita města a jelikož tam Liam studoval střední školu, jezdili tam velmi často a on tedy Sydney zná jako vlastní boty.
Jeho hotel se nacházel přímo v centru, takže netrvalo dlouho a dostli jsmee se z pod střechy mrakodrapů do Sydney Harbour, kde leží notoricky známá Opera a je tam skvělý výhled na Harbour Bridge, po kterém jsme přijeli do centra. Strašně se mi tam líbilo, mám rád atmosféru města, atmosféru mnoha kultur, věcí, příležitostí, atmosféru plnou událostí. Prošli jsme se kolem budovy Opery, před kterou právě začínal nějaký outdoor koncert. Opera je vskutku unikátní, skvělý design který dokonale zapadá do kontextu Sydney.
Sedli jsme si do baru u Opery a občerstvili jsme se pár koktejly a užívali si výhled na Sydney Harbour. Pak si vedle nás sedl postarší pár a zapředli jsme s nimi hovor. A jaká náhoda, jejich dcera žije v Praze a oni už mockrát navštívili ČR a moc se jim tam líbí! V čtyř miliónovém městě narážím já, Čech, na lidi se vztahem k Česku.
Po chvíli se s nimi loučíme a jdeme na večeři. Shane mě bere do prvotřídní restaurace jménem Pony Lounge & Dining, kde mám svého prvního klokana. A je výborný! Nejspíš ale proto, že je to taková skvělá restaurace a klokan je připraven na velmi tenký plátek a rozplývá se na jazyku. Obyčejně prý klokan bývá tuhý a málokdo to jí. Máme taky španělskou ostrou klobásku a hovězí medium steak, který je nejlepší, co jsem kdy jedl. Ještě se najezení chvíli procházíme po Sydney, ale školní exkurze se už blíží a tak vyzvedáváme mé věci z Shanova hotelu a chytáme taxík do Sydney Youth Hostelu, kde budu se spolužáky ubytován.
Shane kontaktuje učitelku, která jede s exkurzí a ta říká, že už tam za chvíli bude. Shane se tedy loučí a vrací se do svého hotelu a já tam chvíli čekám. Za pár minut se objeví autobus. Staré dobré Langley's Coaches, které naše škola většinou používá. A už se všichni hrnou z busu do hostelu. Se všemi se vítám a pak jdeme na pokoje.
V hostelu bylo spoustu srandy se spolužáky, například ve výtazích. Hostel se mi strašně líbil, nebyl to největší luxus, ale právě proto jsem se cítil mezi svými. Třeba Shanův luxusní hotel plný bohatých lidí a týpků, co nosí věci za vás se mi vůbec nezamlouval. Zatímco obyčejný hostel, plný mladých baťůžkářů, kde každé patro má jedny společné záchody a koupelny mi neobyčejně přirostl k srdci. V jednom patře třeba byly kuchyně, kde jste si mohli uvařit, co jste chtěli, ve spodním patře kafeterie a na střeše, na střeše byl malý bazén a balkón.
V pondělí jsme se vzbudili v sedm ráno, měli jsme snídani dole v kafeterii a pak jsme se vydali do Sydney. Exkurze to byla ze Studies of Religion, což je předmět zabývající se náboženstvími. A tak byla naší první zastávkou synagoga konzervativního judaistu. Jak se po chvíli ukázalo, jsou spíše liberální, co se názorů týče. Mnohem liberálnější než kupříkladu katolická církev. Jsou pro potrat, eutanazii, sňatky stejného pohlaví a mnohem další. A zastávají názor: co žid, to dva názory. Bylo to velmi zajímavé. Jo a v synagoze měli několik Tór, včetně jedné, která byla zachráněná z Československa před nacisty. Setkání s mojí zemí podruhé. To ale není všechno, co se českých narážek týče.
Po Synagoze jsme totiž šli do Sydney Jewish Museum, kde jsme si poslechli paní, co přežila holokaustu. Jmenovala se Olga a měla naprosto typický český přízvuk. No a ovšem, byla z Československa a po holokaustu se přestěhovala do Austrálie. Když se zeptala, jestli někdo nemá aspoň hrubé ponětí o Československu, já zvedl ruku a prohlásil, že já ano, že jsem z České republiky. Její příběh byl velmi zajímavý a dojemný. V podstatě zůstala po válce naprosto sama, celá její rodina zemřela v koncentračních kempech. Zhruba 45 minut nám povídala o svých hrůzných zážitcích. Těšil jsem se na následující diskuzi, ta ale bohužel byla velmi krátká a pak ji hned odvedli.
Myslel jsem, že půjdeme do muzea samotného, to však bylo zrovna v průběhu rekonstrukce, tak jsme místo toho měli židovku, která nám přednášela o Judaismu ve školním stylu, takže mi to přišlo celkem jako ztráta času. Bylo to moc dlouhé a na mě doléhala únava nastřádaná za poslední dny.
Po této přednášce a malém obědě však čekalo něco velmi, velmi zajímavého. Mešita. Strašně mě zajímala, zvláště vzhledem k tomu, jak je nyní Islám často démonizován a jak se o tom pořád mluví. Chtěl jsem vidět Islám na vlastní oči.
Dlouho nám trvalo, dostat se z centra města, kde byly synagogy, do chudší, okrajovější části, kde stála mešita a žili muslimové. Doprava byla strašná a jeli jsme téměř krokem. Postupně město pozbývalo svého lesku a bylo fádnější, viditelně chudší. Dojeli jsme k mešitě. Minarety jdou vidět již z dálky, podobně, jako u kostelů věže. Mešita zvenku vypadala nádherně.
Přišel k nám náš průvodce. Vysvětloval, že je to mešita tureckého stylu, protože byla založená Turky, i když dneska do ní chodí nejrůznější druhy muslimů. Před vstupem na pozemek mešity si musely všechny dívky zakrýt vlasy šátkem, takže rázem jsme sami vypadali jako muslimská školní exkurze.
Před vstupem do mešity jsme si museli sundat boty. A pak jsme prošli dveřmi a byli jsme uvnitř. A tam to bylo nádherné. Všechno vykobercováno, na stropě krásné vzory a kopule vysoko nad námi. Taky tam bylo vrchní patro, takový balkón, který byl pro ženy, jelikož muži a ženy se v Islámu nemodlí vedle sebe, ostatně jako v Judaismu.
Náš průvodce byl celkem sympatický mladý člověk. Pracoval v lékárně a po naší prohlídce musel jít do práce. Naprosto obyčejný chlap, jako já nebo vy. Bylo mu asi tak 24 a říkal, že je ženatý už od svých dvaceti let. A v Islámu platí velmi striktní omezení, co se týče vztahů muže a ženy. Prakticky neexistuje přátelský vztah mezi dvěma pohlavími. Nemůžete být s ženou o samotě, pokud s ní nejste v manželském nebo příbuzenském vztahu. Je to velmi zvláštní a restriktivní náboženství. Klidně ať si tak žijí, pokud se jim to zamlouvá, já bych však na Islám nikdy nepřestoupil.
Návštěva mešity byla velmi obohacující. Když vidíte, že to jsou přece jen taky pouzí lidé. Nemůžete odsuzovat celé náboženství na základě několika špatných jedinců. Oni se jen snaží zneužít pozice muslimských imigrantů a přesvědčit je, že je my bílí nenávidíme. Což se jim celekem daří a někteří z nás je již nenávidíme, právě díky snahám těchto teroristů, čímž se otevírá takový kruh segregace s nenávisti.
Po mešitě jsme se navrátili do hostelu, z kterého jsme šli na večerní procházku po Sydney. Šli jsme do Darling Harbour, kde jsme vylezli na takové ruské kolo a bylo to skvělé. Všechna světla nočního města krásně zářila.
V úterý jsme navštívili nejprve St Mary's Cathedral, která mě ale moc neadchla, jakožto Evropana, a pak The Great Synagogue of Sydney, která je celkem stará. Je to synagoga ortodoxní, tudíž více tradičnějšího křídla židovství. Astrálie má početnou židovskou komunitu, také proto, že po a před holokaustem přijali mnoho žadatelů o azyl. Pán nám tam vyprávěl o Synagoze taky o historii judaismu, což jsme slyšeli už potřetí, takže už to tak nezaujalo.
Ke konci naší exkurze jsme se vydali do Westfieldu, což je obří obchodní centrum. Jeho věž je nejvyšší v Sydney, tak jsem tam chtěl jít, ale všechen čas jsem vyčerpal jezením nekřesťansky drahého párku kransky. Pak jsme se nasoukali do našeho autobusu a vydali jsme se na cestu zpět domů, do Dubba. Propletli jsme se Sydney, zdolali jsme Blue Mountains, a už jsme byli na Western Plains, jejichž krajinou jsme jeli až do toho našeho Dubba.
Jeli jsme krajinou po mně již důvěrně známe cestě, jelikož jsem po ní už jel na tolik setkání a cítil jsem se, jako bych se shledal se starým přítelem. Měli jsme malou přestávku v Merriwa, kde jsme šli do naší staré známé kavárny Merriwa Cakes and Pastries, ve které jsme se vždycky občerstvili kávou a nějakou tou pochutinou. Cesta pak již ubíhala rychle a už jsme byli v Maitlandu, kde jsme navštívili příbuzné od Gowers a poseděli jsme si s nimi nad šálkem čaje. Měli moc pěkný dům, plný starožitného nábytku a vše bylo laděno do odstínů světle modré a já, fanoušek staromódních domů, jsem si připadal jako v ráji. Taky jsme se podívali na jejich koně.
Po rozloučení jsme se vydali do K-martu, pak do suprové restaurace Outback Jack's a pak do našeho Quest apartmá, kde jsme strávili noc, jelikož program začínal v osm třicet ráno následujícího dne v Tocal College.
Lollipop man! Aneb semafor v Austrálii
Její koně
Květy tohohle stromu se mi velmi líbily
Bylo moc fajn vidět všechny ostatní výměnné studenty, zvláště když vezmu v potaz, že většina z nich žije v Newcastlu a okolí a můžou se tedy setkávat poměrně často, zatímco já jsem od nich oddělen poněkud větší vzdáleností. Celý den byl pečlivě naplánován a tak jsme chodili na různé workshopy relevantní k našim výměnám a spousty zábavy, jako například trochu improvizovaná hra kriketu, který stejně pořád ani v nejmenším nechápu a taky jsme si šli zaplavat do bazénu, protože bylo moc pěkné počasí. V neděli to bylo celkem dojemné, když jsme byli ráno v kapli a rotariáni pustili I'm Australian a I Still Call Australia Home a všichni outboundi a jejich rodiče zpívali, někteří se slzami v očích.
Outboundi a Inboundi (my)
Víkend trval až do 12:30, ale pro mě to nebyl konec dobrodružství, to ani zdaleka ne. Vanessa s Grace mě dovezli do Maitlandu, kde se se mnou rozloučili a tam mě převzal můj host táta Shane. S ním jsem se pak s nadšením vydal na cestu do Sydney. V Sydney jsem se měl spojit s exkurzí z mojí školy, která tam měla přijet večer. Jeli jsme poměrně dlouho, protože dálnice bbyla ucpaná, všichni se snažili dostat po víkendu zpátky do Sydney. Je zajímavé, že i když dálnice vedla po pobřeží (tomuto se říká Central Coast, mezi Sydney a Newcastlem), kde žije nejvíc lidí, vpodstatě jsme jeli celou dobu takřka netknutým lesem, což svědčí o tom, jak malá hustota obyvatel v Austrálii je a jaká je tady vysoká míra urbanizace.
Do Sydney jsme se dostali přes bohatší čtvrti Sydney. Jeden z mých prvních dojmů byla přecpanost ulic. Je to zvláštní, většina země v Austrálii není obydlena nikým a tady v Sydney jsem měl pocit přecpanosti. Jakoby vzali dvouproudovou cestu, a udělali z ní čtyřproudovou cestu. Třeba když kolem nás projížděl autobus, měl jsem pocit, že nechybí moc a už by se nás dotýkal. Prý je to dáno tím, že Sydney je obklopeno Blue Mountains, takže nemá moc místa na rozpínání. A je to vskutku obří město, s populací 4,3 miliony obyvatel. Má celkem obří komunitu asiatů, muslimů a celkově je velmi multikulturní. S tím se spojuje jeden z hlavních problémů tohoto megaměsta. Je to totiž druhé nejdražší město na světě, hned za Londýnem a život tady stojí nemalou částku. I za malý byt dáte třeba milion dolarů za což byste v Dubbu získali luxusní vilu s rozlehlým pozemkem a v Outbacku obří farmu. Toto je zčásti způsobeno bohatými Číňany, kteří tady skupují nemovitosti a ženou ceny do výšin. Nakonec je to tedy velmi předražené místo.
Dalším problémem Sydney je doprava. Město téměř postrádá jakýkoliv systém metra a hromadná doprava je tím pádem žalostná. A všechno je ucpané, dostat se odněkud někam vám bude trvat velmi dlouho, zvláště v dopravních špičkách a dopravní zácpy jsou součástí tamního života.
My jsme se s Shanem konečně propletli do centra města, kde jsme se nejdříve zastavili v Shanově hotelu, kde jsme si nechali věci a pak jsme se vydali prozkoumat město. Shane má Sydney velmi rád, líbí se mu ta anonymita města a jelikož tam Liam studoval střední školu, jezdili tam velmi často a on tedy Sydney zná jako vlastní boty.
Jeho hotel se nacházel přímo v centru, takže netrvalo dlouho a dostli jsmee se z pod střechy mrakodrapů do Sydney Harbour, kde leží notoricky známá Opera a je tam skvělý výhled na Harbour Bridge, po kterém jsme přijeli do centra. Strašně se mi tam líbilo, mám rád atmosféru města, atmosféru mnoha kultur, věcí, příležitostí, atmosféru plnou událostí. Prošli jsme se kolem budovy Opery, před kterou právě začínal nějaký outdoor koncert. Opera je vskutku unikátní, skvělý design který dokonale zapadá do kontextu Sydney.
Sedli jsme si do baru u Opery a občerstvili jsme se pár koktejly a užívali si výhled na Sydney Harbour. Pak si vedle nás sedl postarší pár a zapředli jsme s nimi hovor. A jaká náhoda, jejich dcera žije v Praze a oni už mockrát navštívili ČR a moc se jim tam líbí! V čtyř miliónovém městě narážím já, Čech, na lidi se vztahem k Česku.
Po chvíli se s nimi loučíme a jdeme na večeři. Shane mě bere do prvotřídní restaurace jménem Pony Lounge & Dining, kde mám svého prvního klokana. A je výborný! Nejspíš ale proto, že je to taková skvělá restaurace a klokan je připraven na velmi tenký plátek a rozplývá se na jazyku. Obyčejně prý klokan bývá tuhý a málokdo to jí. Máme taky španělskou ostrou klobásku a hovězí medium steak, který je nejlepší, co jsem kdy jedl. Ještě se najezení chvíli procházíme po Sydney, ale školní exkurze se už blíží a tak vyzvedáváme mé věci z Shanova hotelu a chytáme taxík do Sydney Youth Hostelu, kde budu se spolužáky ubytován.
Shane kontaktuje učitelku, která jede s exkurzí a ta říká, že už tam za chvíli bude. Shane se tedy loučí a vrací se do svého hotelu a já tam chvíli čekám. Za pár minut se objeví autobus. Staré dobré Langley's Coaches, které naše škola většinou používá. A už se všichni hrnou z busu do hostelu. Se všemi se vítám a pak jdeme na pokoje.
S klokanem
V hostelu bylo spoustu srandy se spolužáky, například ve výtazích. Hostel se mi strašně líbil, nebyl to největší luxus, ale právě proto jsem se cítil mezi svými. Třeba Shanův luxusní hotel plný bohatých lidí a týpků, co nosí věci za vás se mi vůbec nezamlouval. Zatímco obyčejný hostel, plný mladých baťůžkářů, kde každé patro má jedny společné záchody a koupelny mi neobyčejně přirostl k srdci. V jednom patře třeba byly kuchyně, kde jste si mohli uvařit, co jste chtěli, ve spodním patře kafeterie a na střeše, na střeše byl malý bazén a balkón.
V pondělí jsme se vzbudili v sedm ráno, měli jsme snídani dole v kafeterii a pak jsme se vydali do Sydney. Exkurze to byla ze Studies of Religion, což je předmět zabývající se náboženstvími. A tak byla naší první zastávkou synagoga konzervativního judaistu. Jak se po chvíli ukázalo, jsou spíše liberální, co se názorů týče. Mnohem liberálnější než kupříkladu katolická církev. Jsou pro potrat, eutanazii, sňatky stejného pohlaví a mnohem další. A zastávají názor: co žid, to dva názory. Bylo to velmi zajímavé. Jo a v synagoze měli několik Tór, včetně jedné, která byla zachráněná z Československa před nacisty. Setkání s mojí zemí podruhé. To ale není všechno, co se českých narážek týče.
Po Synagoze jsme totiž šli do Sydney Jewish Museum, kde jsme si poslechli paní, co přežila holokaustu. Jmenovala se Olga a měla naprosto typický český přízvuk. No a ovšem, byla z Československa a po holokaustu se přestěhovala do Austrálie. Když se zeptala, jestli někdo nemá aspoň hrubé ponětí o Československu, já zvedl ruku a prohlásil, že já ano, že jsem z České republiky. Její příběh byl velmi zajímavý a dojemný. V podstatě zůstala po válce naprosto sama, celá její rodina zemřela v koncentračních kempech. Zhruba 45 minut nám povídala o svých hrůzných zážitcích. Těšil jsem se na následující diskuzi, ta ale bohužel byla velmi krátká a pak ji hned odvedli.
Myslel jsem, že půjdeme do muzea samotného, to však bylo zrovna v průběhu rekonstrukce, tak jsme místo toho měli židovku, která nám přednášela o Judaismu ve školním stylu, takže mi to přišlo celkem jako ztráta času. Bylo to moc dlouhé a na mě doléhala únava nastřádaná za poslední dny.
Po této přednášce a malém obědě však čekalo něco velmi, velmi zajímavého. Mešita. Strašně mě zajímala, zvláště vzhledem k tomu, jak je nyní Islám často démonizován a jak se o tom pořád mluví. Chtěl jsem vidět Islám na vlastní oči.
Dlouho nám trvalo, dostat se z centra města, kde byly synagogy, do chudší, okrajovější části, kde stála mešita a žili muslimové. Doprava byla strašná a jeli jsme téměř krokem. Postupně město pozbývalo svého lesku a bylo fádnější, viditelně chudší. Dojeli jsme k mešitě. Minarety jdou vidět již z dálky, podobně, jako u kostelů věže. Mešita zvenku vypadala nádherně.
Přišel k nám náš průvodce. Vysvětloval, že je to mešita tureckého stylu, protože byla založená Turky, i když dneska do ní chodí nejrůznější druhy muslimů. Před vstupem na pozemek mešity si musely všechny dívky zakrýt vlasy šátkem, takže rázem jsme sami vypadali jako muslimská školní exkurze.
Před vstupem do mešity jsme si museli sundat boty. A pak jsme prošli dveřmi a byli jsme uvnitř. A tam to bylo nádherné. Všechno vykobercováno, na stropě krásné vzory a kopule vysoko nad námi. Taky tam bylo vrchní patro, takový balkón, který byl pro ženy, jelikož muži a ženy se v Islámu nemodlí vedle sebe, ostatně jako v Judaismu.
Náš průvodce byl celkem sympatický mladý člověk. Pracoval v lékárně a po naší prohlídce musel jít do práce. Naprosto obyčejný chlap, jako já nebo vy. Bylo mu asi tak 24 a říkal, že je ženatý už od svých dvaceti let. A v Islámu platí velmi striktní omezení, co se týče vztahů muže a ženy. Prakticky neexistuje přátelský vztah mezi dvěma pohlavími. Nemůžete být s ženou o samotě, pokud s ní nejste v manželském nebo příbuzenském vztahu. Je to velmi zvláštní a restriktivní náboženství. Klidně ať si tak žijí, pokud se jim to zamlouvá, já bych však na Islám nikdy nepřestoupil.
Návštěva mešity byla velmi obohacující. Když vidíte, že to jsou přece jen taky pouzí lidé. Nemůžete odsuzovat celé náboženství na základě několika špatných jedinců. Oni se jen snaží zneužít pozice muslimských imigrantů a přesvědčit je, že je my bílí nenávidíme. Což se jim celekem daří a někteří z nás je již nenávidíme, právě díky snahám těchto teroristů, čímž se otevírá takový kruh segregace s nenávisti.
Po mešitě jsme se navrátili do hostelu, z kterého jsme šli na večerní procházku po Sydney. Šli jsme do Darling Harbour, kde jsme vylezli na takové ruské kolo a bylo to skvělé. Všechna světla nočního města krásně zářila.
V úterý jsme navštívili nejprve St Mary's Cathedral, která mě ale moc neadchla, jakožto Evropana, a pak The Great Synagogue of Sydney, která je celkem stará. Je to synagoga ortodoxní, tudíž více tradičnějšího křídla židovství. Astrálie má početnou židovskou komunitu, také proto, že po a před holokaustem přijali mnoho žadatelů o azyl. Pán nám tam vyprávěl o Synagoze taky o historii judaismu, což jsme slyšeli už potřetí, takže už to tak nezaujalo.
Ke konci naší exkurze jsme se vydali do Westfieldu, což je obří obchodní centrum. Jeho věž je nejvyšší v Sydney, tak jsem tam chtěl jít, ale všechen čas jsem vyčerpal jezením nekřesťansky drahého párku kransky. Pak jsme se nasoukali do našeho autobusu a vydali jsme se na cestu zpět domů, do Dubba. Propletli jsme se Sydney, zdolali jsme Blue Mountains, a už jsme byli na Western Plains, jejichž krajinou jsme jeli až do toho našeho Dubba.
Komentáře
Okomentovat