Let

První příspěvek! Wow, konečně jsem se k tomu dostal a začínám psát svůj blog! Neuvěřitelné. Nebyl jsem si jistý, jestli se k tomu dostanu.. Ale tak začal jsem a doufám, že to dotáhnu do zdárného konce.

Takže začnu popořádku. Čtvrtek 14.7.2016. Velmi deštivé ráno. Celé území naší republiky je pokryto těžkými mraky z kterých lije a lije. A v tento den má začít mé roční dobrodružství. V tento den mám opustit náš pohodlný dům a mé rodné Kravaře a vydat se na dlouhou cestu na opačnou stranu planety. Připadá mi, jakoby celá Evropa něco oplakávala... Snad můj odlet, snad odcházející Británii, snad lidi, kteří budou za malou chvíli zajeti teroristou v Nice... Důvodů je více, každý má svůj.

Vstávám z postele a uvědomuji si, že už je to opravdu tady. Skutečně dneska jedu do Austrálie, do země, kam jsem vždycky chtěl jet. Nikdy jsem netušil, že se to vážně jednou stane a už vůbec ne, že tak brzo.

Provedli jsme s rodiči poslední kontrolu mých zavazadel, jestli něco nechybí, rozloučil jsem se s bratrem a sestrou a vydali jsme se na cestu na Letiště Václava Havla do Prahy. Cesta autem byla trochu děsivá, občas nebylo pro déšť vidět ani auto pět metrů před námi. Ale naštěstí jsme dojeli ve zdraví. Na letišti jsme si šli pro klid duše nechat obalit zavazadla fólií, aby lépe přežila let. Pak jsme je dali na pás (bylo to rychlé, on-line check-in je vážně skvělá věc, věřte mi), zase je uvidím až v Sydney, což bude za delší dobu, než si myslím.

Jdeme ještě s rodiči na kafe.. a už se loučíme. Zase je naživo uvidím až za rok. Ukápne pár slz, vřelá objetí a odcházím na pasovou kontrolu. Ještě jim mávám a už jsem na vnitřní části letiště. Jdu přímo k mé Gejt, ať ten let náhodou nezmeškám. Než projdu kontrolou, fotím mé letadlo (jeho fotku zde přikládám, je to opravdový gigant).

                                          Airbus A380 - ano, letím s Emirates

Čekám na let, který by měl začít za pár chvil. Náhle však hlášení: let prý bude mít 15 minut zpoždění. Dobré, říkám si, to je ještě v pohodě. V Dubaji mám rezervu tří hodin, takže to v pohodě stihnu přestoupit na další letadlo. Uplyne patnáct minut... a nic. Co se děje? Znova se ozve poněkud robotický hlas a oznámí nám, že budeme čekat ještě dalších třicet minut. No co, rezervu mám velkou, to bude v pohodě. Těch třicet minut ale uplyne jako voda a my do letadla pořád nenastupujeme, žádné hlášení a já dostávám hlad a žízeň.

Když konečně přijde další hlášení, je trochu jiné. Promlouvá pilot letadla a říká, že dělají opravy na letadle a musí počkat, až jim je schválí centrála v Dubaji. Takže délka zpoždění se posouvá na neurčitou. Protože už mám fakt žízeň, jdu si koupit pití do automatu. Když se s ním vrátím na svou židli, přijdou letušky a začnou roznášet vodu. Proč jsem si kupoval to pití? Letušky se fotí s malými dětmi. Asi ať se nenudí.

Po téměř třech hodinách čekání konečně nastupujeme na letadlo. Jestli jsem se ještě před chvílí neobával, že bych letadlo nestihl, teď jsem si tím naprosto jistý. Přede mnou je pětihodinový let a pak nejspíš panika na letišti v Dubaji, protože spousta lidí, nejen já, nestihne svůj let. Při letu zkouším Emirates tak vychvalovaný systém ICE, na kterém můžete sledovat filmy, let, číst zprávy a pouštět si hudbu. Je taky super, že mají na palubě wifi, takže můžu kontaktovat své blízké o průběhu letu.

V Dubaji samozřejmě nestíhám navazující let. Jdu si tedy rebookovat let. Všechno v pohodě, teď jsou tři ráno a já poletím v devět večer, takže mi dali voucher na hotel v Dubaji. Nalepím se na Australskou rodinu, která se ocitla v podobné situaci. Postupně se dostanu z letiště, z prostoru mezinárodního do prostoru Spojených arabských emirátů. Před tím, než z něj však můžu vyjít do horké dubajské noci, zastavuji se před vchodem u stanoviště Emirates, kde bych měl dostat informace o cestě na hotel. Arab kontrolující můj pas se však, nad něčím pozastaví, něco není v pořádku. Ptá se mě, jestli mám sedmnáct. Odpovídám, že ano. On mi sděluje, že si zatím ponechá můj pas, protože potřebuje něco pořešit, já že si zatím mám sednout. Já si sedám vedle Australanů a uvažuji, co budou dělat. Problém asi je, že ještě nemám 18. To se mi potvrzuje, když po půlhodině čekání za mnou přijde letuška z Emirates a říká, že mě nemůžou pustit do Dubaje, když mi ještě není ani 18, ale že budu spát v místnosti přímo na letišti. Bere pak mě a ještě jednoho nešťastlivce mého věku směrem do letiště. Dojdeme do nějaké místnosti, kde jsou sedačky, pár dalších letušek a PlayStation a nápis na vchodu do ní hlásá, že je pro 'unaccompanied minors,' tedy pro nezletilé osoby bez doprovodu. Mají to tu pro ty děti pěkně zařízené, říkám si. Letušky se o něčem baví a já pořád čekám a čekám. Po zhruba další půlhodině čekání mi řeknou, že je tady letuška, co mě vezme na hotel, ten druhý ještě bude muset počkat.

Vydávám se s letuškou na dlouhou cestu letištěm. Při chůzi se s ní bavím a sděluji jí své nedávné zážitky a své pocity. Dozvídám se, že se jmenuje Angela, že je z Filipín a že pracuje pro oddělení Emirates, které se na letištích stará o děti cestující bez doprovodu dospělé osoby. Prý je to poprvé, co někoho vede na hotel. Celkem fajn člověk, dobře se s ní povídá. Procházíme pasovou kontrolou, dostávám razítko, že jsem opustil Emiráty a pak následuje bezpečnostní kontrola. Zapomněl jsem si z kapsy vytáhnout peněženku, takže při průchodu branou pípám a kontroluje mě ochranka.

Na letišti jsem Angelou zaveden do čekací místnosti pro 'unaccompanied minors' s dalšími PlayStationy a džusy na stolech. Při čekání jich pár vypiji. Zase přijde Angela a řekne, že můžeme jít, že jim řekla, že boarding a tak zvládnu sám a že půjdu do  hotelu co je přímo na letišti. Nejprve však musíme jít pro vouchery na jídlo. A tak jdeme přes celé letiště pro vouchery. Tam nejprve říkají, že žádné nemají, pak však nějaké provizorní přece jen splaší. S vouchery putujeme přes celé letiště zase zpět, až se dostaneme na jednu z recepcí hotelu. Tam zase čekám, než mi uklidí pokoj a budu tam moci jít. Angela odejde s tím, že musí převzít nějaké dítě z letadla a popřeje mi, ať to už teď půjde bez problémů. Pousměju se nad tím.

Konečně jdu na pokoj a cítím se skvěle, že si konečně budu moci odpočinout v pořádné posteli. Před tím se však ještě osvěžím ve sprše.

                                          Pokoj - celkem fajn

                                          Správný Prajzák by vzal - já se však bál pípání při
                                          kontrole

                                          Dvojlůžko, dobrý

                                          Má oblíbená police, na ní varná konvice

Osvěžený jsem si spokojeně lehl do postele a podíval jsem se na nové letenky, co mi dali. A to jsem se najednou zhrozil. Rebookovali mi jenom let z Dubaje do Singapuru, takže ostatní bych logicky nestihl. Nejprve jsem nevěděl, co dělat. Byl jsem unavený, tak jsem chtěl jít spát a řešit to, až se vzbudím. Ale pak jsem si řekl, že čím dřív, tím líp a znova jsem vyrazil do hukotu letiště.

Největší mezinárodní letiště světa říkají. Je opravdu zatraceně velké. Snažím se najít, kde se dají reklamovat letenky Emirates. Zeptám se pana na informacích. Ten tvrdí, že u Gate C6. Hledám tedy Gate C6. Když ji konečně najdu, po Emirates ani vidu. Ptám se tedy na dalších informacích, kde mi říká B6. Aha, takže tady je ta chyba. Po chvíli chození to najdu. Zjišťuji, že je to to samé místo, kde jsme dostali ty vouchery na jídlo.

Musím si vystát 15 minut ve frontě. Jak se zdá, Emirates jsou zaskočeny počtem lidí, kterým uletěl let a musí si přebookovat letenky. Konečně se dostanu na řadu a myslím si, že teď už to půjde rychle. To jsem se však samozřejmě zase mýlil. Nejprve mi položili mi už známou otázku: "Kde že je to Dubbo? O tom jsme nikdi neslyšeli.." Pak začalo urputné hledání volných míst na letadlech. Řekli mi, že mají všechno plné a že bych mohl letět až 18. července, což by bylo za nějakých těch pár dní. Že bych byl na hotelu a objevoval Dubaj. Na to jsem jim řekl, že já teda Dubaj rozhodně objevovat nemůžu, protože mě nepustili ven, neboť ještě nejsem zletilý. Tak se oni zarazí a řeknou, že se mě pokusí protlačit. Po zhruba půlhodině se to povedlo. Mám přebookováno až do Dubba! Poletím zítra (v sobotu) v 10:15 přímým letem do Sydney, kde budu mít necelé dvě hodiny na přestup na letadlo do Dubba. Konečně opravdu můžu jít spát! Předtím však ještě využiji jeden z voucherů, jelikož se blíží 12 hodin a já mám strašný hlad, a obědvám v McDonaldu. Mám celé menu i se zmrzlinou, která však chutná dost podezřele plastikově, takže ji zklamaně nechávám.

Na recepci hotelu jim oznamuji, že se mění můj plán letu a že tedy poletím až další den ráno. Recepční mi řekne, že mi Emirates ten pokoj rezervovaly jen na 24 hodin, takže v 6 ráno budu muset hotel opustit a jít na letadlo čekat ven. No co nadělám. Jdu spát.

Příští den vstanu v pět ráno, osprchuji se a odcházím z hotelu. Nejprve najdu mou Gate a pak jdu na snídani. Po snídani si jdu sednout před mou Gate. Nějaké ty minuty čekám, když se Gate otevře. Jdu dovnitř a se mnou různí lidé letící do Austrálie. Konečně mezi Australany, říkám si. Nastupování do letadla je trochu zmatené, ale je na čas. Znova letím tím obrem Airbusem A380. Sedím v uličce, kvůli mých dlouhých nohou. Vedle mě sedí sympatický mladý pár ze Syney. Povídám si s nimi o mém pobytu na letišti, o tom kam jedu a proč. Když slyší o Dubbu říkají: "Jo, venkov." Nyní nás čeká 14 hodinový let do Sydney. Strašná dálka. Sleduji na displeji, jak letadlo oblétává Indii, místo, které se mi vždy zdálo tak vzdálené a neskutečné, jak pak letí přes Indický oceán a postupně se slimáčím tempem blíží k Austrálii. Tedy na displeji to aspoň vypadá, jakoby letadlo téměř stálo na místě, ve skutečnosti se ovšem pohybuje obří rychlostí 11 km nad zemí. Cestou sleduji pár filmů, třeba Where to Invade Next, který je opravdu skvělý, doporučuji, nebo Spotlight, který ve vás zanechá znechucený pocit.

Po dlouhých hodinách letu jsme konečně u Austrálie, kterou pak ještě několik hodin z jihu podlétáváme. Pak už je to tu. Začínáme přistávat v Sydney. Je 6 hodin ráno, takže je ještě tma a navíc je Sydney pod mrakem, takže toho při přistávání moc nevidíme. Až pod mraky již spatřuji rychle se blížící světla města, do kterého jsem vždy snil jít. Sydney však zatím bude muset počkat, zatím musím co nejrychleji přestoupit do Dubba.

Po přistání se rychle řítím k zavazadlovému pásu. Projdu všemi kontrolami (těch jsem se bál) a už čekám na svá zavazadla. Čekám tam asi půl hodiny, už se bojím, že nestihnu let do Dubba, ale nakonec mi zavazadla přijdou a já se s pomocí onoho páru s kterým jsem seděl v letadle vydám na cestu na Domestic terminál. Procházím další sérií kontrol a už čekám na autobus, který mě převeze na Domestic. Nakonec letadlo do Dubba přesně stihnu a jsem z toho strašně nadšený. Všichni jsou strašně příjemní a já se konečně cítím v pohodě, že jsem překonal celou tu cestu a jsem už v Austrálii.

Letadlo, kterým letím ze Sydney do Dubba se mi strašně líbí, je takové malé, roztomilé s vrtulemi. 

Mé roztomilé letadýlko

                                          Krátké video výhledu z letadla (pak to bylo lepší,
                                          ale bohužel jsem to nenatočil)

                                                    Mé první australské jídlo - řecký jogurt!

Let ze Sydney do Dubba jsem si moc užil a trval k mému překvapení daleko kratší dobu, než jsem si myslel, takže když jsme přistáli na malé roztomilé letiště, nemohl jsem uvěřit, že to už je Dubbo. A ono bylo. V krásné zvlněné krajině leželo, tak drobné a přívětivé. A vevnitř už na mě čekala moje host rodina. A má Rotary Counsellorka. A o tom všem budou další příspěvky.

     Po doletu - nosorožci všude - Afrika ???

                                          Foto s vítacím výborem - a nosorožcem, samozřejmě

                                                    Já a má host sestra Grace